Můj názor na Michaela Jaksona v době jeho žití nebyl příliš vstřícný, spíše nebyl žádný. Nijak jsem se o něj nezajímal, byl mi lhostejný a také jsem se k němu nehlásil, snad pro jeho skandály...
Po jeho smrti se však můj názor změnil, rád si poslechnu jeho hudbu. Uvědomuji si, že to co dokázal zaspívat, jen tak někdo nezvládne. Jeho pěvecký rozsach je ohromný... Bezesporu, Jackson byl významnou pěveckou ikonou v USA, jehož místo nikdo nezastoupí.
Poslední dobou dosti poslouchám klip We Are The World, který mě dokáže uchvátit, jednak výbornou pěveckou prací a výborným pojetím klipu, tedy kamera zabírající jednotlivé osoby, to mi příjde dosti zajímavé a povedené:).
Mimo jiné stejnou radost mi dokáže "nastolit" klip Bob Marley This Love, terý si poslední dobou přehrávám se stejnou frekvencí.
22. 10. 2009
Pocity z procházky...
Pocity z dnešního večera/procházky.
Dnes 4.10 2009 v 20:30 jsem se rozhodl na kolejích v Ostravě, že se musím jít někam projít, pociťoval jsem nadcházející mírnou degeneraci. Zkusím sem napsat co nejvíce pocitů, které jsem zažíval během cesty. Snad je zvládnu nějak rozumě seskupit.
Vyšel jsem před kolej, vydal jsem se směrem jakoby na Olomouc . Vytáhl jsem N-gage, nasadil Kossy a naladil rádio, k mému překvapení jsem uslyšel něco co mě velmi potěšilo a sice, to co jsem nikdy moc neslyšel, jednoduše proto, protože to ve svých „sbírkách“ nemám a jsem líný to shánět. Jednalo se o jakousi elektronickou, mixovanou hudbu rádia Hellax, sídlícího někde na Stodolní ulici. Pořad z názvem Replay, se stal po zbytek cca 75minut tím nejšťastnějším, co mě dokázalo potěšit.
Šel jsem rychlejší chůzí, hnaný pocitem volnosti, který se mísil z myšlenkami, proč jsem nevyšel již dříve. Cestu si užívám, vím, že nevím, kam směřuji a ni to vědět nechci, neplánovaná cesta je pro mě symbolem překvapení a nových zážitků. Zacházím do tmavých uliček, tam kde lampové světlo již nedosáhne. Projdu kolem garaží, přejdu hlavní silnici, zahlédnu nějakého týpka, schválně se mu vyhnu a záhy měním trasu. Jdu vedlejší ulicí, rádio zrovna mixuje „Black or white“ od Michaela Jacksona, zdá se mi to trochu nudné oproti tomu, co jsem předtím slyšel. V ulici je šero. Musím se přiznat, že v noci, v ulicích se celkem bojím, dnešek nebyl výjimkou. Vymyslel jsem si, že se budu snažit co nejméně otáčet za sebe. V takovýchto uličkách se běžně otáčím, sleduji dění, pociťuji mírné mražení v zádech, představuji si, jak bych se asi zachoval, pokud by mě někdo napadl. Necítím se nějak obzvlášť špatně, jen se snažím jaksi v představách dokreslit situaci, která v takových místech může nastat. Ano, uvědomuji si, že mé představy dosti posilují události, které vidím ve filmech, zprávy které slyším, ale na tom není jistě nic zvláštního. Jdu celkem dost mimo Porubu, v blízkosti je potok Porůbka, osamocená asfaltka vede k místnímu koupališti u kterého jsou zahrádky, za mnou jede auto, zastavuje u domu, jedná se o rozvoz pizzy. Jsem z procházky nadšený, vymyslel jsem, že takto budu chodit častěji. Chybí mi totiž pohyb a procházky rychlejší chůzí budou zárukou alespoň nějakého pohybu. Promiňte, ale dovolím si poznámku, připadá mi to, co píšu jako monolog p. Hrušínského ve filmu Spalovač mrtvol. K myšlence procházek přidávám další nápad, nechám se zavést někam tramvájí a pak se snažit dostat zpět na kolej, tímto budu trénovat orientaci a intuici, přitom však budu co nejvíce pozorovat, pozorovat zajímavé věci a hlavně architekturu, která mě v Ostravě zaujala. Myslím, že je hodně neotřelá a já ji takovou nikde neviděl. Škála různých variant domů je opravdu široká. Myslím, že je to způsobené charakterem města Ostravy a to tak, že měla v dřívějších dobách pozici města, na které se nahlíželo jako na místo průmyslu a nepožadovala se od něj nijaká „krása“…to je velké plus, sousedí tu běžně mezi s sebou domy z radikálně odlišnou architekturou a stylem, je zde hodně „krychlových“ domu, domů klasické konstrukce i dosti výstředné o kterých bych ještě někdy chtěl napsat. Ale zpátky k procházce, rozhodnu se projít tmavou uličkou mezi zahrádkami, popravdě, moc se my tam nechce, ale protože se snažím chodit spíše podle instinktu a chuti, přitom se nevracet stejnou cestou, zamířím do temné uličky, zrychlím krok, začínám se více bát, dojdu nakonec pěšinky a přede mnou je most, přejdu ho a ocitnu se v hodně tmavém lese, to se začnu bát ještě více než předtím a svižným krokem procházím lesem, dojdu k velkým vratům, kde cesta končí, nezbývá mi nic jiného než se vydat na zpáteční cestě, strach postupně opadá, protože se vracím místyi, kde jsem již šel a tedy vím co mě čeká. Toto je dosti důležitý poznatek, to co známe, toho se většinou nebojíme…
Dnes 4.10 2009 v 20:30 jsem se rozhodl na kolejích v Ostravě, že se musím jít někam projít, pociťoval jsem nadcházející mírnou degeneraci. Zkusím sem napsat co nejvíce pocitů, které jsem zažíval během cesty. Snad je zvládnu nějak rozumě seskupit.
Vyšel jsem před kolej, vydal jsem se směrem jakoby na Olomouc . Vytáhl jsem N-gage, nasadil Kossy a naladil rádio, k mému překvapení jsem uslyšel něco co mě velmi potěšilo a sice, to co jsem nikdy moc neslyšel, jednoduše proto, protože to ve svých „sbírkách“ nemám a jsem líný to shánět. Jednalo se o jakousi elektronickou, mixovanou hudbu rádia Hellax, sídlícího někde na Stodolní ulici. Pořad z názvem Replay, se stal po zbytek cca 75minut tím nejšťastnějším, co mě dokázalo potěšit.
Šel jsem rychlejší chůzí, hnaný pocitem volnosti, který se mísil z myšlenkami, proč jsem nevyšel již dříve. Cestu si užívám, vím, že nevím, kam směřuji a ni to vědět nechci, neplánovaná cesta je pro mě symbolem překvapení a nových zážitků. Zacházím do tmavých uliček, tam kde lampové světlo již nedosáhne. Projdu kolem garaží, přejdu hlavní silnici, zahlédnu nějakého týpka, schválně se mu vyhnu a záhy měním trasu. Jdu vedlejší ulicí, rádio zrovna mixuje „Black or white“ od Michaela Jacksona, zdá se mi to trochu nudné oproti tomu, co jsem předtím slyšel. V ulici je šero. Musím se přiznat, že v noci, v ulicích se celkem bojím, dnešek nebyl výjimkou. Vymyslel jsem si, že se budu snažit co nejméně otáčet za sebe. V takovýchto uličkách se běžně otáčím, sleduji dění, pociťuji mírné mražení v zádech, představuji si, jak bych se asi zachoval, pokud by mě někdo napadl. Necítím se nějak obzvlášť špatně, jen se snažím jaksi v představách dokreslit situaci, která v takových místech může nastat. Ano, uvědomuji si, že mé představy dosti posilují události, které vidím ve filmech, zprávy které slyším, ale na tom není jistě nic zvláštního. Jdu celkem dost mimo Porubu, v blízkosti je potok Porůbka, osamocená asfaltka vede k místnímu koupališti u kterého jsou zahrádky, za mnou jede auto, zastavuje u domu, jedná se o rozvoz pizzy. Jsem z procházky nadšený, vymyslel jsem, že takto budu chodit častěji. Chybí mi totiž pohyb a procházky rychlejší chůzí budou zárukou alespoň nějakého pohybu. Promiňte, ale dovolím si poznámku, připadá mi to, co píšu jako monolog p. Hrušínského ve filmu Spalovač mrtvol. K myšlence procházek přidávám další nápad, nechám se zavést někam tramvájí a pak se snažit dostat zpět na kolej, tímto budu trénovat orientaci a intuici, přitom však budu co nejvíce pozorovat, pozorovat zajímavé věci a hlavně architekturu, která mě v Ostravě zaujala. Myslím, že je hodně neotřelá a já ji takovou nikde neviděl. Škála různých variant domů je opravdu široká. Myslím, že je to způsobené charakterem města Ostravy a to tak, že měla v dřívějších dobách pozici města, na které se nahlíželo jako na místo průmyslu a nepožadovala se od něj nijaká „krása“…to je velké plus, sousedí tu běžně mezi s sebou domy z radikálně odlišnou architekturou a stylem, je zde hodně „krychlových“ domu, domů klasické konstrukce i dosti výstředné o kterých bych ještě někdy chtěl napsat. Ale zpátky k procházce, rozhodnu se projít tmavou uličkou mezi zahrádkami, popravdě, moc se my tam nechce, ale protože se snažím chodit spíše podle instinktu a chuti, přitom se nevracet stejnou cestou, zamířím do temné uličky, zrychlím krok, začínám se více bát, dojdu nakonec pěšinky a přede mnou je most, přejdu ho a ocitnu se v hodně tmavém lese, to se začnu bát ještě více než předtím a svižným krokem procházím lesem, dojdu k velkým vratům, kde cesta končí, nezbývá mi nic jiného než se vydat na zpáteční cestě, strach postupně opadá, protože se vracím místyi, kde jsem již šel a tedy vím co mě čeká. Toto je dosti důležitý poznatek, to co známe, toho se většinou nebojíme…
Solární systém-vytápění domu
Lehce se zajímám o problematiku solárního vytápění domu, pomocí kolektorů ve kterých proudí kapalné médium (voda). Takový kolektor dokáže v letních měsících a při jasné obloze dosáhnout teploty až okolo 200°C (teplota přímo na kolektoru-ohřátí kovů a vody v něm). Tato vysoká teplota putuje nejčastěji měděnými trubkamy k výměníku, který představuje v podstatě bojler (izolovaná nádoba, dimenzovaná podle spotřeby teplé vody, pro 4 členou rodinu cca 200l). V bojleru dojde k výměně tepelné energie, nejčatěji pomocí nějakého trubkového výměníku (stočená Cu trubka atd.) voda z kolektoru tedy nepříjde do přímého kontaktu s ohřívanou vodou, která je určena např. k vytápění pomocí ustředních rozvodů, nebo jako pitná voda. Medium z kolektorů ani nemůže přijít do kontaktu z užitkovou vodou. Charakter systému tomu zabraňuje díky nutné chemické upravě vody- nemrznoucí směs (musí odolávat mrazu) a tlak, který v systému je, v letních měsících může, díky roztažnosti kapaliny při zahřívání, dosahovat max 6Pa, pak je ventilem zajištěn unik kapaliny, věčinou do připravené nádoby, tak aby se kapalina dala opětovně využít. Při dosažení takového tlaku uniká z ventilu většinou pára. Kvůli roztažnosti vodního media se do rozvodů řadí expanzní nadoba o cca 35L, která je opět dimenzovaná pro konkrétní návrh. Vyrovnává tlaky v systému, zásobárna média. V nejvyšším bodě je umístěno odvzdušnění většinou z ventilem, pomocí něhož lze manuálně systém odvzdušnit. Kolektory je nutno zakoupit, nebo jej vyrobyt. Kolektor a jeho funkce: Je to uzavřený prostor (vzduchotěsně i teplotně). Přední strana je pokryta sklem. Přes něj prochází paprsky slunce (i přes zimní období). Záření je "lapáno" do mněděné desky na kterou je přivařen meandr z Cu trubek, je to jakýsi výměník. Pod touto vrstvou je izolační materiál (kamenná vata) a vše je ze spodu a z boků uzavřeno (dřevěný rám, plech, či jiný vhodný materiál). Takto hotový kolektor je připraven k instalaci na střechu (nad střešní tašky), nebo na zem, věčinou upevněn na vhodnou konstrukci natočenou co nejvíce na jih. Výhodou je, že směrovost na jih nemusí být zcela stryktně dodržena, resp. efektivnost vzhledem k absolutní "jihové" směrovosti padá docela pomalu. Jesli-že, jih je 100%, pak odklon od J o 90° se= efektivnosti kolem 70%, což není tak strašné. Doporučuje se při řešení tohoto problému a instalaci na střechu, raději o jeden kolektor přidat, než situaci řeši nevzhledným "dotáčením" panelů na "pravý" jih.
Možnost je i zapustit kolektor do střechy a nechat jej částečně, nebo lépe vůbec vyčnávat. Toto řešení se mi zdá efektnější. Podle referencí majitelů těchto zařízení se dosahuje ohřevu vody ve výměníku v létě až 70°C-90°, v zimě okolo 40°C. samozřejmě mohou být hodnoty vyší/nižší, to vše závysí na optimálním dimenzování systému a na intenzitě záření. O optimální provoz soustavy se stará elektronické řízení.
Možnost je i zapustit kolektor do střechy a nechat jej částečně, nebo lépe vůbec vyčnávat. Toto řešení se mi zdá efektnější. Podle referencí majitelů těchto zařízení se dosahuje ohřevu vody ve výměníku v létě až 70°C-90°, v zimě okolo 40°C. samozřejmě mohou být hodnoty vyší/nižší, to vše závysí na optimálním dimenzování systému a na intenzitě záření. O optimální provoz soustavy se stará elektronické řízení.
2. 10. 2009
Druhé jidlo uvařené na koleji...
Minulý týden jsem vařil na koleji. Prvním jídlem byli špagety. Ty mně nepřišli nijak zajímavé, proto se zde o nich nebudu rozepisovat. V místním Kauflandu jsem nakoupil rybí prsty, které byli opravdu odporné, rohlíky a cibuli jsem měl z domu, stačilo dokoupit sýr Gouda a pustil jsem se do vaření. Nikdy v průběhu přípravy jsem nenabyl pocitu, že vytvořím něco s chutí poživatelného s takových divných surovin. Můj instinkt se nemýlil, opravdu to nebylo k snědku. Stupeň obtížnosti přípravy 2/10. Nepoživatelnost 9/10
16. 7. 2009
Jak jsem rád, že mám kde spát:)...
Tak jsem se vrátil ze zahradní grylovačky, popili jsme pár pivek a jsem šíleně unavený. Ani nevíte jaký zažívám pocity štěstí, že můžu jít spát...:D tak dobrou!
8. 7. 2009
Jak jsem odlétal z Leeds
Tento text je věnován Anny, která tento příběh chtěla dnes slyšet (7.7. 2009) a já odmýtl jej převyprávět, protože my již chyběla patřičná energie pro nové vyprávění, potom co jsem jej řekl Vevimu, možná i trochu ostychu před mými cestovními zážitky, které nebyli vždy těmi nejš´tastnějšímy. Upozornuji, že je to již pro mě delší doba, cca 20 dní, proto časy a některá fakta budou zkreslená...
Anny zjistila všechny odjezdy a spoje z Hudderfieldu, nastoupil jsem tedy v neděli na místním nádrží na vlak a ním jel do Leeds, vystoupil jsem tam, držel se vystupujících cestujících a pomocí notného pozorování slůvka exit, jsem se bezproblémů dostal ven. Podle Veviho, jsem šel ven, zahl doleva a asi po 20m byla zastávka, přesně jak říkal, měl jsem asi 40min Ddo oficiálního odjezdu, chvíli jsem sledoval ncedulz a nic o Airport, jsem tam nenašel, ale byl jsem si jistý, že je to ona, protože číslo linky sedělo, ale pro jistotu jsem se zeptal chlápka tak okolo 5O roku z lesklou náušnicí v uchu, působyl klidně. Slovy:" Hellou, Bus next Airport please?" a přitom jsem ukázal na zastávku, on celkem ochotně odpovídal, nerozuměl jsem mu moc ale podle "barvy"rozhovoru jsem pochopil, že tam jede také, zakončil to podobnými slovy Yes, Airport... a tak jsem byl ujištěn, autobus měl asi 20min zpoždění. Rozhovor jsem zakončil nadšeným Yes, Ok a vztyčil jsem přitom palec.Měl jsem čas, byl jsem v klidu. Autobus nebyl dvojpatrový,proto jsem se spokojil z "přízemním sezením". Do autobusu nastopil poločernoch i z rodinou, byl veselé nálady a povahy, ale řidič autobusu byl značně rozčílen z jeho kufrů,které rovnal do autobusu dosti něšikovně, kolečkem od kufru drápal sklo, stavěl je na místa pro cestující atd. Proběhla menší slovní "přestřelka",pak se to zklidnilo a já jel na letiště. Na letišti jsem vystoupil a už mě vítaly reklamy společnosti z kterou jsem odlétal Jet2. Měli ze svými terminály zabranou poměrně velkou část letištní haly, šel jsem směrem k chet-in, pro letenku.Měl jem v ruce A4, potvrzení o odbavení z kodem,která fungovala i jako letenka, to jsem však netušil, šel jsem k terminálu, zastavil mě však jeden pracovník této společnosti a začal na mě něco Anglicky, nerozuměl jsem,říkám: Sorry, no English...is Czech... a začal opět něco Anglicky,přikyvoval jsem, říkám OK, Yes ....i když jsem ničemu nerozuměl...říkám do placu chet-in is Prag Flieg...on asi po minutě začal ukazovat časy na papíře, bylo tam 15:05h, jsem se trochu zděsil, že by nějaké zpoždění?..nebo se my snaží říci, že mně už uletělo...blbost, vzpoměl jsem si, že letí až v 17:05....pak po smršti mého souhlasu jsem pochopil, že je to začátek možného odbavení. Měl jsem přes 3hodiny čas. asi po půl hodině jsem se poprvé vydal k terminálu pro moji údajnou letenku, začal na mě mluvit Anglicky, nerozuměl jsem ani slovo, tak jsem vše z úsměvem odsouhlasil a vesele odešel, jako že vím o čem byla řeč .Vůbec jsem netušil, tak jsem si myslel, že je moc brzo. Asi za hodinu jsem šel znovu, k jinému terminálu, to už sem rozuměl trochu více, ptali se jestli nemám nějaké zavazadlo, říkám, že ne, že jen příruční a pak mně taky něco říkal, čemu jsem nerozuměl a já zase odešel si sednout, nevěděl jsem co z časem, tak jsem si šel projít letiště, zjistit kde co je. Asi 1,5h před odletem jsem šel na odbavení znovu,opět k jinému okénku, nyní jsem jí řekl něco o FahrTiket nebo něco tak, paní ukázala na mojí A4 a cosi promluvila, čemuž jsem také nerozuměl a tak jsem trochu pomocí mé velmi chabé Angličtiny a možná i Němčiny a rukou snažil domluvit, jestli mám jít na Depords, říkám next Europa depords? International Depords is no? a to mně kupodivu rozuměla a říkala něco v tom smyslu, že mám jít na Europa Depords, tedy jsem pochopil, že můj papír slouží i jako letenka, proto jsem šel směrem k Europa Depords, tam jeden očividně netolerantní pán kontroloval velikost a někdy i snad obsah zavazadel, mně naštěstí i z mými čaji v batohu pustil. Na zádech jsem měl příruční batoh, v ruce svíral mini notebook, který jsem zabalil do maskáčové bundy, to už se my nevlezlo zpět do batohu.... Z obrázků jsem pochopil, že si nepřejí, aby cestující měli v ruce bundu, ale nakonec se ukázalo, že to nebyl problém. U detekčního rámu se mě ujala vcelku příjemně vyhlížející starší paní, cosi prohodila, já na úvod říkám, sorry, no Eanglish a začal z batohu a kapes vytahovat plno kovových předmětů, pásek atd...přitom jsem si mojí letenku nechal na lavici, kde se odkládaly kovové věci, prošel jsem mezi rámy, u kterých stálo více policistů,než bylo snesitelné a při nandávání pásku jsem si uvědomil, že my zcela jistě něco chybí, byla to letenka. Popadl mně takový zajímavý strach, bál jsem se, ale jako by my naplno až tak nedocházelo co se stalo, jako by existovalo ještě nějaké řešení...Naštěstí asi po minutě přišla v mích očích krásná Policistka ptala se něco z lístkem, já jsem ji přivolal, ona na mě Name?, řekl jsem jí jméno a ona my ji předala. Byl jsem štasten. šel jsem do odletové haly, tam se setkal z několika cikány, letadlo mělo 30min zpoždění. Jeden z nich se na mě začal nějak upřeně díval. Říkám mu nadšeně, také letíte do České republiky?.... a on odpověděl: Jo, jasně, mi tady všichni letíme, do Čech, celá skupina, nás je tady hodně a pokynul letmo na své krajany, kterým bylo lehce přes dvacet, některým něco přes 30let. Já se pousmál, a opět si stoupl řádně do fronty. On po chvíli opět na mě.... A tys byl tady pracovat? ...Říkám: Ne, jen na výletě...on: A u Koho .Říkám:u kamaráda...On říká: No, a cos tam dělal, nelíbilo se ti tady?... Já říkám nadšeně, Ne, naopak, mně se v Anglii hodně líbilo....On říká:Ale doma je doma, že?...a já něo v tom smyslu, že nevím.....Pak on: A chtěl bys v Anglii pracovat...říkám: Nevím..ON: Já tě zaměstnám, seš takovej mladej, silnej, hodně toho vydržíš...Já říkám ze smíchem: No, mladej a blbej, že?... a tím rozhovor skončil a já si přál abych s nimi nesdílel sedačku, či neseděl k nim nějak blízko, naštěstí se tak nestalo. Přiletěl jsem na Ruzyni, hned koupil jízdenku a naskočil na autobus,který jel na Dejvickou, tam přesedl na metro a dostal se na Václavák, tam jsem v MacDonaldu koupil jeden unifikovaný hamburger a vydal se směr hl. nádraží, tam zakoupil lístek, šel se podívat na odjezdovou tabuli a nic na Zábřeh jsem nenašel...šel jsem se zeptat hned pokladní v kolik hodin my to jede, ta zjistila, že až v 00:04 a řekla, že my jízdenka nebude platit, proto po delší době jízdenku stornovala a nahradila jízdenkou zítřejšího data. Na nádraží jsem byl okolo 20:30, proto jsem měl hodně času, sedl jsem si, a čekal jsem, vytáhl notebook připojil se na wifi. Dlouho to netrvalo a přišli za mnou dvě individua. Jeden vypadal, že není schopen slova a ten druhý se nademě naklonil a šeptavě, chraplavým hlasem něco zasyčel, pak říkám, co? Co chcete?...taky syčel...Říkám, já vůbec nevím co chcete, pak trochu lépe zasyčel ciiigaretu prosím. Říkám :nemám ...a on: tak aspon 10Kč...Říkám,já nic nemám, vypadněte, já vám nic nedám...tak odešli...pak v 22:30 byl přistaven můj vlak, ale neviděl jsem tam žádnou zastávku se Zábřehem,proto jsem šel na nástupiště a nádražáků se ptám, jestli to zastavuje v Zábřeze. Byli to Slováci, podívaly se do papírů řekli, že ne. Šel jsem zpět, uviděl automat na informace o odjezdech a zjistil jsem, že přímo do Z. jede až vlak v 04:08.To mě nepotěšilo a asi na 4h jsem se vydal na noční procházkou Prahou. Pak jsem nasedl do rychlíku a o půl sedmé ráno jsem byl doma.:)
Anny zjistila všechny odjezdy a spoje z Hudderfieldu, nastoupil jsem tedy v neděli na místním nádrží na vlak a ním jel do Leeds, vystoupil jsem tam, držel se vystupujících cestujících a pomocí notného pozorování slůvka exit, jsem se bezproblémů dostal ven. Podle Veviho, jsem šel ven, zahl doleva a asi po 20m byla zastávka, přesně jak říkal, měl jsem asi 40min Ddo oficiálního odjezdu, chvíli jsem sledoval ncedulz a nic o Airport, jsem tam nenašel, ale byl jsem si jistý, že je to ona, protože číslo linky sedělo, ale pro jistotu jsem se zeptal chlápka tak okolo 5O roku z lesklou náušnicí v uchu, působyl klidně. Slovy:" Hellou, Bus next Airport please?" a přitom jsem ukázal na zastávku, on celkem ochotně odpovídal, nerozuměl jsem mu moc ale podle "barvy"rozhovoru jsem pochopil, že tam jede také, zakončil to podobnými slovy Yes, Airport... a tak jsem byl ujištěn, autobus měl asi 20min zpoždění. Rozhovor jsem zakončil nadšeným Yes, Ok a vztyčil jsem přitom palec.Měl jsem čas, byl jsem v klidu. Autobus nebyl dvojpatrový,proto jsem se spokojil z "přízemním sezením". Do autobusu nastopil poločernoch i z rodinou, byl veselé nálady a povahy, ale řidič autobusu byl značně rozčílen z jeho kufrů,které rovnal do autobusu dosti něšikovně, kolečkem od kufru drápal sklo, stavěl je na místa pro cestující atd. Proběhla menší slovní "přestřelka",pak se to zklidnilo a já jel na letiště. Na letišti jsem vystoupil a už mě vítaly reklamy společnosti z kterou jsem odlétal Jet2. Měli ze svými terminály zabranou poměrně velkou část letištní haly, šel jsem směrem k chet-in, pro letenku.Měl jem v ruce A4, potvrzení o odbavení z kodem,která fungovala i jako letenka, to jsem však netušil, šel jsem k terminálu, zastavil mě však jeden pracovník této společnosti a začal na mě něco Anglicky, nerozuměl jsem,říkám: Sorry, no English...is Czech... a začal opět něco Anglicky,přikyvoval jsem, říkám OK, Yes ....i když jsem ničemu nerozuměl...říkám do placu chet-in is Prag Flieg...on asi po minutě začal ukazovat časy na papíře, bylo tam 15:05h, jsem se trochu zděsil, že by nějaké zpoždění?..nebo se my snaží říci, že mně už uletělo...blbost, vzpoměl jsem si, že letí až v 17:05....pak po smršti mého souhlasu jsem pochopil, že je to začátek možného odbavení. Měl jsem přes 3hodiny čas. asi po půl hodině jsem se poprvé vydal k terminálu pro moji údajnou letenku, začal na mě mluvit Anglicky, nerozuměl jsem ani slovo, tak jsem vše z úsměvem odsouhlasil a vesele odešel, jako že vím o čem byla řeč .Vůbec jsem netušil, tak jsem si myslel, že je moc brzo. Asi za hodinu jsem šel znovu, k jinému terminálu, to už sem rozuměl trochu více, ptali se jestli nemám nějaké zavazadlo, říkám, že ne, že jen příruční a pak mně taky něco říkal, čemu jsem nerozuměl a já zase odešel si sednout, nevěděl jsem co z časem, tak jsem si šel projít letiště, zjistit kde co je. Asi 1,5h před odletem jsem šel na odbavení znovu,opět k jinému okénku, nyní jsem jí řekl něco o FahrTiket nebo něco tak, paní ukázala na mojí A4 a cosi promluvila, čemuž jsem také nerozuměl a tak jsem trochu pomocí mé velmi chabé Angličtiny a možná i Němčiny a rukou snažil domluvit, jestli mám jít na Depords, říkám next Europa depords? International Depords is no? a to mně kupodivu rozuměla a říkala něco v tom smyslu, že mám jít na Europa Depords, tedy jsem pochopil, že můj papír slouží i jako letenka, proto jsem šel směrem k Europa Depords, tam jeden očividně netolerantní pán kontroloval velikost a někdy i snad obsah zavazadel, mně naštěstí i z mými čaji v batohu pustil. Na zádech jsem měl příruční batoh, v ruce svíral mini notebook, který jsem zabalil do maskáčové bundy, to už se my nevlezlo zpět do batohu.... Z obrázků jsem pochopil, že si nepřejí, aby cestující měli v ruce bundu, ale nakonec se ukázalo, že to nebyl problém. U detekčního rámu se mě ujala vcelku příjemně vyhlížející starší paní, cosi prohodila, já na úvod říkám, sorry, no Eanglish a začal z batohu a kapes vytahovat plno kovových předmětů, pásek atd...přitom jsem si mojí letenku nechal na lavici, kde se odkládaly kovové věci, prošel jsem mezi rámy, u kterých stálo více policistů,než bylo snesitelné a při nandávání pásku jsem si uvědomil, že my zcela jistě něco chybí, byla to letenka. Popadl mně takový zajímavý strach, bál jsem se, ale jako by my naplno až tak nedocházelo co se stalo, jako by existovalo ještě nějaké řešení...Naštěstí asi po minutě přišla v mích očích krásná Policistka ptala se něco z lístkem, já jsem ji přivolal, ona na mě Name?, řekl jsem jí jméno a ona my ji předala. Byl jsem štasten. šel jsem do odletové haly, tam se setkal z několika cikány, letadlo mělo 30min zpoždění. Jeden z nich se na mě začal nějak upřeně díval. Říkám mu nadšeně, také letíte do České republiky?.... a on odpověděl: Jo, jasně, mi tady všichni letíme, do Čech, celá skupina, nás je tady hodně a pokynul letmo na své krajany, kterým bylo lehce přes dvacet, některým něco přes 30let. Já se pousmál, a opět si stoupl řádně do fronty. On po chvíli opět na mě.... A tys byl tady pracovat? ...Říkám: Ne, jen na výletě...on: A u Koho .Říkám:u kamaráda...On říká: No, a cos tam dělal, nelíbilo se ti tady?... Já říkám nadšeně, Ne, naopak, mně se v Anglii hodně líbilo....On říká:Ale doma je doma, že?...a já něo v tom smyslu, že nevím.....Pak on: A chtěl bys v Anglii pracovat...říkám: Nevím..ON: Já tě zaměstnám, seš takovej mladej, silnej, hodně toho vydržíš...Já říkám ze smíchem: No, mladej a blbej, že?... a tím rozhovor skončil a já si přál abych s nimi nesdílel sedačku, či neseděl k nim nějak blízko, naštěstí se tak nestalo. Přiletěl jsem na Ruzyni, hned koupil jízdenku a naskočil na autobus,který jel na Dejvickou, tam přesedl na metro a dostal se na Václavák, tam jsem v MacDonaldu koupil jeden unifikovaný hamburger a vydal se směr hl. nádraží, tam zakoupil lístek, šel se podívat na odjezdovou tabuli a nic na Zábřeh jsem nenašel...šel jsem se zeptat hned pokladní v kolik hodin my to jede, ta zjistila, že až v 00:04 a řekla, že my jízdenka nebude platit, proto po delší době jízdenku stornovala a nahradila jízdenkou zítřejšího data. Na nádraží jsem byl okolo 20:30, proto jsem měl hodně času, sedl jsem si, a čekal jsem, vytáhl notebook připojil se na wifi. Dlouho to netrvalo a přišli za mnou dvě individua. Jeden vypadal, že není schopen slova a ten druhý se nademě naklonil a šeptavě, chraplavým hlasem něco zasyčel, pak říkám, co? Co chcete?...taky syčel...Říkám, já vůbec nevím co chcete, pak trochu lépe zasyčel ciiigaretu prosím. Říkám :nemám ...a on: tak aspon 10Kč...Říkám,já nic nemám, vypadněte, já vám nic nedám...tak odešli...pak v 22:30 byl přistaven můj vlak, ale neviděl jsem tam žádnou zastávku se Zábřehem,proto jsem šel na nástupiště a nádražáků se ptám, jestli to zastavuje v Zábřeze. Byli to Slováci, podívaly se do papírů řekli, že ne. Šel jsem zpět, uviděl automat na informace o odjezdech a zjistil jsem, že přímo do Z. jede až vlak v 04:08.To mě nepotěšilo a asi na 4h jsem se vydal na noční procházkou Prahou. Pak jsem nasedl do rychlíku a o půl sedmé ráno jsem byl doma.:)
vspomínka na ekonomiku....
Musíme mít optimální množství. Tak koho, Zdenka jsem se ptala, ano? tak chci vědět, co znamená rentabilita... ano, ale vždycky zisk lomeno zisky a uvádí se za rok...ještě další jsem si psali, podnikové aktiva. Tyto ukazatele rentability měří celkový...a vždycky za každých okolností musíme pracovat efektivně...a efektivita je co?...abychom to zákazníkovy mohli dodat...uhm, náklady musí být menší než ziskovost...vždycky chceme žít a podnikat, tak aby to mělo vyší výnosy, než náklady...za páté analýza...tam napíšeme...jo, vy to tam nemáte, analýza tržní hodnoty.
Poměrová (finanční) analýza (302)
1, Likvidity
2,Struktury
3,Zadluženost
4, Rentability
5, Tržní hodnoty
Hodnotí postavení firmy na kapitálovém trhu. To se projevuje v pohybu tržních cen akcií. Základní informace o situaci na kapitálovém trhu zjistí běžný akcionář nejčastěji na burzovním lístku (v Hospod. Novinách)
Price Erning Ratio P/E=cena 1akcie/zisk na jednu akcii
Kolik jsou investoři ochotni zaplatit za 1kč vykázaného zisku. Nízká hodnota tohoto ukazatele znamená hodnocení podniku trhem=Akcie jsou levné!
DIVIDENDA NA 1Kmenovou akcii=DIVIDENDA/Počet akcií. čím vyšší je vaše hodnota, tím více je zhodnocován kapitál akcionáře, jako odraz prosperity akciové společnosti.
Poměrová (finanční) analýza (302)
1, Likvidity
2,Struktury
3,Zadluženost
4, Rentability
5, Tržní hodnoty
Hodnotí postavení firmy na kapitálovém trhu. To se projevuje v pohybu tržních cen akcií. Základní informace o situaci na kapitálovém trhu zjistí běžný akcionář nejčastěji na burzovním lístku (v Hospod. Novinách)
Price Erning Ratio P/E=cena 1akcie/zisk na jednu akcii
Kolik jsou investoři ochotni zaplatit za 1kč vykázaného zisku. Nízká hodnota tohoto ukazatele znamená hodnocení podniku trhem=Akcie jsou levné!
DIVIDENDA NA 1Kmenovou akcii=DIVIDENDA/Počet akcií. čím vyšší je vaše hodnota, tím více je zhodnocován kapitál akcionáře, jako odraz prosperity akciové společnosti.
Při přípravě na Maturytu jsem měl potřebu napsat nějaký příběh, zatím nedokončený.....
Už jste někdy slyšeli o elektronkových mužích?Ne? Elektronkový člověk, napolo člověk a napolo stroj sestoupí z nebes, jako ten nejrychlejší volně letící elektron v celé galaxii a započne se svím kázáním jak na Zemi, tak i uvnitř všech elektrických spotřebičů. A bude kázat vše co se týká údržby a života jeho samotného, i života jeho pozemských bratrů a sester. Bude nabádat ke sjednocení, protože jen tak lze dosáhnou společenské síli, tím více lze dokázat na poly elektronek. Všechna energie světla se vstřebá do jedné jediné elektronky, která vyšle paprsek volných elektronů tak mocný, že by byl schopen zničit vše živé i mrtvé na naši Zemi. Elektronkový muži jsou všude kolem nás, kam se jen podíváte, jistě na ně, nebo jejich odnož narazíte, jejich vliv je tak mocný, že časem budete uvažovat zda-li nejste vy, tím elektronkovým můžem. V každém znás je kousek elektronkového muže, naše evoluce započala na elektronkách a z elektronkami i skončí, jen je otázkou kde a zda to bude na Zemi. Vesmír je tak starý, jak je staré samotné elektronkové lidstvo. Naše populace pochází z prapůvodní planety,kde byl celý povrch pokryt souvislou vrstvou elektronek. Mělo to jednu velkou výhodu, elektronky na svoje předání energie nepotřebovali tak dlouhé kabeli, jako je třeba zde, jednoduše si energii předávali mezi s sebou a okamžitě. Uprostřed, na střeše své chalupy stála hlavní elektronka,která veškerou energii, která prošla přes miliony jiných elektronek vstřebávala. Výsledkem byla propracovaná dorozumívací struktura.Na naší Zemi je problémů více. Asi největším je fakt, že lidé této planety nejsou u sebe, tudíž nemůže probíhat datová výměna. Různě se sobě straní,staví nedobytné domy, chovají se velice podivuhodně, nemají na komunikaci náladu atd. Elektronková země, naše původní planeta vše vidí a také na to patřičně reaguje. Dává do nás impulzy, abchom se více rozmnožovali a přiblížili se ideálu, ideálu,kdy bude celá planeta pokryta elektronkami a dorozumívání tak bude bezchybné.
Náš příběh není ani tak o elektronkách, o blikajících podivuhodných mužích a ani o tom, čemu říkáme smyšlený příběh, čí scifi. Ne! Mím učelem není vás strašit, děsit, kazit spánek, chci jen psát o věcech, které my příjdou důležité, ba veledůležité. Chci psát volně, nechci být ničím ani žádnou myšlenkou, či událostmi omezen. Vadí my texty,které jsou zaujaté,které křivdí a které jsou nepravdivě namířené na lidi, kteří nemají tu možnost a schopnost se bránit a podléhají tak vládě někoho jiného, nechají si ovlivnit život. Nemyslím jen na celebrity, ale i obyčejný člověk není nikdy tak obyčejný aby se o něm mohlo mlčet, stejně tak, jako slavný člověk není tak zkažený a tak podlí, jak media tvrdi. Spravedlnost, pomsta, nenávist, to jsou ty slova, která nedají některým z nás spát, ale jsou to i ta slova, která dělají zlo...Chci být objektivní a tolerantní současně.
Byl březen, měsíc jak má být, nic nechybělo, ba ani nepřebívalo,den míjel den, život ač po zimním období lehce zpomalený, tak stále živelný. Židovský chlapec, jménem Samuel,který žil ve středně velké vesničce na okraji, přesněji na uplnem okraji přímo v průmyslové zoně. Inu, chlapec pocházel z velmi chudé židovské rodiny, jeho maminka pracovala jak se dá, byla to velmi pracovitá a milosrdná žena a otec, otec se před hrůzou 2. sv. války odstěhoval bůh ví kam. Ne, nikdo mu to neměl za zlé,všichni ho obdivovali i když byl na míle od své rodiny. Často se stávalo, že přišla korespondence. To dávalo rodině naději, že je ještě někdo má rád a že drží pohromadě. Nikdo si neuměl představit život bez nějakého člena rodiny, jednoduše to bylo nemožné. Tak se měli rádi...
Náš příběh není ani tak o elektronkách, o blikajících podivuhodných mužích a ani o tom, čemu říkáme smyšlený příběh, čí scifi. Ne! Mím učelem není vás strašit, děsit, kazit spánek, chci jen psát o věcech, které my příjdou důležité, ba veledůležité. Chci psát volně, nechci být ničím ani žádnou myšlenkou, či událostmi omezen. Vadí my texty,které jsou zaujaté,které křivdí a které jsou nepravdivě namířené na lidi, kteří nemají tu možnost a schopnost se bránit a podléhají tak vládě někoho jiného, nechají si ovlivnit život. Nemyslím jen na celebrity, ale i obyčejný člověk není nikdy tak obyčejný aby se o něm mohlo mlčet, stejně tak, jako slavný člověk není tak zkažený a tak podlí, jak media tvrdi. Spravedlnost, pomsta, nenávist, to jsou ty slova, která nedají některým z nás spát, ale jsou to i ta slova, která dělají zlo...Chci být objektivní a tolerantní současně.
Byl březen, měsíc jak má být, nic nechybělo, ba ani nepřebívalo,den míjel den, život ač po zimním období lehce zpomalený, tak stále živelný. Židovský chlapec, jménem Samuel,který žil ve středně velké vesničce na okraji, přesněji na uplnem okraji přímo v průmyslové zoně. Inu, chlapec pocházel z velmi chudé židovské rodiny, jeho maminka pracovala jak se dá, byla to velmi pracovitá a milosrdná žena a otec, otec se před hrůzou 2. sv. války odstěhoval bůh ví kam. Ne, nikdo mu to neměl za zlé,všichni ho obdivovali i když byl na míle od své rodiny. Často se stávalo, že přišla korespondence. To dávalo rodině naději, že je ještě někdo má rád a že drží pohromadě. Nikdo si neuměl představit život bez nějakého člena rodiny, jednoduše to bylo nemožné. Tak se měli rádi...
Něco co jsem napsal o Svatém týdnu, když jsem nemohl usnout a přemýšlel jsem...
Kurva,
to je to slovo, co mě napadá
svatý tyden se zdá svatým jen pro svaté.
Pln rozhořčení, ležím,
ležím už 5 hodin,
už ani nevím co mám dělat se svým tělem...
Slyším ptáky, ptáci pějí svůj Máchův verš,
plní očekávání, plní naděje a plní radosti nového dne.
Já ze strachu kontroluji hodiny, jsou 4:43 a děsím se dalších dní...
Mám strach z toho co příjde, ale zároven se i těším na nové,
vždy musí člověk něco oběvovat, pro něco žít.
Až nyní? Až ted? Slyším startující auto, jediné za celé usínací pokusy.
Né, že by my vadilo, ale vadí. Motor hřmotně jede asi minutu,
jako by byla zima, jako by potřeboval zahřát...Blbost! je léto,
tak mě napadá proč to dělá....
Nevím, zkouším usínat znovu, nejde to, jdu do kuchyně připravit
pozdně letní snídani, je to chléb ze sádlem, jak krásně voní prasetem!
Pomyslím si, prasátko celý život bylo veselé, běhalo po pastvinách,
rochnilo se v jarní kukuřici, ničeho se nebálo a smrt přišla z nenadání, ani o tom nevědělo.
Blbost, další blbost má idealizace je na pokraji zhroucení, chce se my přehodnotit mé názory,mé ideály,
ale vím,že nyní se do toho pouštět nebudu, je noc, ráno, předmaturitou, a já vím, že na to nemám nyní čas, snad jindy,snad po ní.(4:56)
to je to slovo, co mě napadá
svatý tyden se zdá svatým jen pro svaté.
Pln rozhořčení, ležím,
ležím už 5 hodin,
už ani nevím co mám dělat se svým tělem...
Slyším ptáky, ptáci pějí svůj Máchův verš,
plní očekávání, plní naděje a plní radosti nového dne.
Já ze strachu kontroluji hodiny, jsou 4:43 a děsím se dalších dní...
Mám strach z toho co příjde, ale zároven se i těším na nové,
vždy musí člověk něco oběvovat, pro něco žít.
Až nyní? Až ted? Slyším startující auto, jediné za celé usínací pokusy.
Né, že by my vadilo, ale vadí. Motor hřmotně jede asi minutu,
jako by byla zima, jako by potřeboval zahřát...Blbost! je léto,
tak mě napadá proč to dělá....
Nevím, zkouším usínat znovu, nejde to, jdu do kuchyně připravit
pozdně letní snídani, je to chléb ze sádlem, jak krásně voní prasetem!
Pomyslím si, prasátko celý život bylo veselé, běhalo po pastvinách,
rochnilo se v jarní kukuřici, ničeho se nebálo a smrt přišla z nenadání, ani o tom nevědělo.
Blbost, další blbost má idealizace je na pokraji zhroucení, chce se my přehodnotit mé názory,mé ideály,
ale vím,že nyní se do toho pouštět nebudu, je noc, ráno, předmaturitou, a já vím, že na to nemám nyní čas, snad jindy,snad po ní.(4:56)
13. 6. 2009
Zážitek v Anglii při Golfo-míčkaření
Anglie, golf, Huddersfield. Toto nejsou jen slova, která zvládám v angličtině, jsou to pojmy, symboly pro dnešní den..
Jako typický Ćech mám rád věci které jsou laciné. Okolo Huddersfieldu je hned několik golfových hřišť,kde se dá provozovat nový sport"golfo-míčkaření" ano název připomíná naše typické houbaření. Hned na počátku přiznám, že tyto činnosti jsou si velmi podobné. O co jde? Vyhlédněte si golfové hřiště a jednoduše míčky hledejte. Je to velmi napínavá a časově náročná zábava. Abych se vyhnul zbytečné teorii a abych vás nedržel tolik napjaté, přejdeme rovnou k mému dnešnímu zážitku.
Vevi, Anči, mě vysadili u golf. hřiště a já jej začal procházet, částečně v lese, část přímo na hřišti. Když jsem chodil na hřišti, z dálky vidím u jednoho domečku celkem dost "života". Říkám si, tak co, asi v sobotu opékají párky. Vyjdu tedy z lesíka a jdu na golfovou plochu, směrem k blízkému keři. Tam z udivem nacházím první golfový míček. Poté jdu kolem lesíka, dlouho nic nevidím, proto si do něj zajdu, narážím na lesní pěšinu, kolem hřiště je nějaká přírodní rezervace. Jdu směrem výš, sestoupím z pěšiny volně do lesíka, tam objevuji hned druhý míček. O kousek dál nacházím i třetí, zdá se my, že cesta vede moc do kopce, proto se otočím a jdu zpět. Zase vkročím na golfovou plochu, jdu kolem lesíku, otáčím se, v dáli cca 300m vidím chlapa z dvěma uplně na volno puštěnými psíky. Nebyli to psíci, spíše pořádní psy, nedivil bych se, kdyby byli z nějakého bojového rodu, špičaté uši a mohutnost tomu napovídala. No nic, řek sem si, to zas bude rozhovor v plné mé Češtině... Zašel jsem za nedaleký roh, hřiště bylo obehnáno zdí, tam vidím snížení zítky a zřetelný průlez. Říkám si, to už je blbý někde před ním líst někam do keřů. Podívám se ještě jednou kde chlápek je, vidím, že celkem daleko, proto přeskakuji zítku a rychlím krokem jdu po pěšince směrem do kopce, pak měmím směr doleva. Během cesty slyším štěkot. Má představa zakousnutého psa v mém lýtku, je pro mě tak děsivá, že zvýšení tepu a celková křečovitost je samozřejmostí.Děs hrůza, strach, to je to co tento výlet dělá živým. Nakonec jsem z velkou radostí vylezl na silnici a bylo po strachu, ba i po příběhu...
Jako typický Ćech mám rád věci které jsou laciné. Okolo Huddersfieldu je hned několik golfových hřišť,kde se dá provozovat nový sport"golfo-míčkaření" ano název připomíná naše typické houbaření. Hned na počátku přiznám, že tyto činnosti jsou si velmi podobné. O co jde? Vyhlédněte si golfové hřiště a jednoduše míčky hledejte. Je to velmi napínavá a časově náročná zábava. Abych se vyhnul zbytečné teorii a abych vás nedržel tolik napjaté, přejdeme rovnou k mému dnešnímu zážitku.
Vevi, Anči, mě vysadili u golf. hřiště a já jej začal procházet, částečně v lese, část přímo na hřišti. Když jsem chodil na hřišti, z dálky vidím u jednoho domečku celkem dost "života". Říkám si, tak co, asi v sobotu opékají párky. Vyjdu tedy z lesíka a jdu na golfovou plochu, směrem k blízkému keři. Tam z udivem nacházím první golfový míček. Poté jdu kolem lesíka, dlouho nic nevidím, proto si do něj zajdu, narážím na lesní pěšinu, kolem hřiště je nějaká přírodní rezervace. Jdu směrem výš, sestoupím z pěšiny volně do lesíka, tam objevuji hned druhý míček. O kousek dál nacházím i třetí, zdá se my, že cesta vede moc do kopce, proto se otočím a jdu zpět. Zase vkročím na golfovou plochu, jdu kolem lesíku, otáčím se, v dáli cca 300m vidím chlapa z dvěma uplně na volno puštěnými psíky. Nebyli to psíci, spíše pořádní psy, nedivil bych se, kdyby byli z nějakého bojového rodu, špičaté uši a mohutnost tomu napovídala. No nic, řek sem si, to zas bude rozhovor v plné mé Češtině... Zašel jsem za nedaleký roh, hřiště bylo obehnáno zdí, tam vidím snížení zítky a zřetelný průlez. Říkám si, to už je blbý někde před ním líst někam do keřů. Podívám se ještě jednou kde chlápek je, vidím, že celkem daleko, proto přeskakuji zítku a rychlím krokem jdu po pěšince směrem do kopce, pak měmím směr doleva. Během cesty slyším štěkot. Má představa zakousnutého psa v mém lýtku, je pro mě tak děsivá, že zvýšení tepu a celková křečovitost je samozřejmostí.Děs hrůza, strach, to je to co tento výlet dělá živým. Nakonec jsem z velkou radostí vylezl na silnici a bylo po strachu, ba i po příběhu...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Příspěvky
