Můj názor na Michaela Jaksona v době jeho žití nebyl příliš vstřícný, spíše nebyl žádný. Nijak jsem se o něj nezajímal, byl mi lhostejný a také jsem se k němu nehlásil, snad pro jeho skandály...
Po jeho smrti se však můj názor změnil, rád si poslechnu jeho hudbu. Uvědomuji si, že to co dokázal zaspívat, jen tak někdo nezvládne. Jeho pěvecký rozsach je ohromný... Bezesporu, Jackson byl významnou pěveckou ikonou v USA, jehož místo nikdo nezastoupí.
Poslední dobou dosti poslouchám klip We Are The World, který mě dokáže uchvátit, jednak výbornou pěveckou prací a výborným pojetím klipu, tedy kamera zabírající jednotlivé osoby, to mi příjde dosti zajímavé a povedené:).
Mimo jiné stejnou radost mi dokáže "nastolit" klip Bob Marley This Love, terý si poslední dobou přehrávám se stejnou frekvencí.
22. 10. 2009
Pocity z procházky...
Pocity z dnešního večera/procházky.
Dnes 4.10 2009 v 20:30 jsem se rozhodl na kolejích v Ostravě, že se musím jít někam projít, pociťoval jsem nadcházející mírnou degeneraci. Zkusím sem napsat co nejvíce pocitů, které jsem zažíval během cesty. Snad je zvládnu nějak rozumě seskupit.
Vyšel jsem před kolej, vydal jsem se směrem jakoby na Olomouc . Vytáhl jsem N-gage, nasadil Kossy a naladil rádio, k mému překvapení jsem uslyšel něco co mě velmi potěšilo a sice, to co jsem nikdy moc neslyšel, jednoduše proto, protože to ve svých „sbírkách“ nemám a jsem líný to shánět. Jednalo se o jakousi elektronickou, mixovanou hudbu rádia Hellax, sídlícího někde na Stodolní ulici. Pořad z názvem Replay, se stal po zbytek cca 75minut tím nejšťastnějším, co mě dokázalo potěšit.
Šel jsem rychlejší chůzí, hnaný pocitem volnosti, který se mísil z myšlenkami, proč jsem nevyšel již dříve. Cestu si užívám, vím, že nevím, kam směřuji a ni to vědět nechci, neplánovaná cesta je pro mě symbolem překvapení a nových zážitků. Zacházím do tmavých uliček, tam kde lampové světlo již nedosáhne. Projdu kolem garaží, přejdu hlavní silnici, zahlédnu nějakého týpka, schválně se mu vyhnu a záhy měním trasu. Jdu vedlejší ulicí, rádio zrovna mixuje „Black or white“ od Michaela Jacksona, zdá se mi to trochu nudné oproti tomu, co jsem předtím slyšel. V ulici je šero. Musím se přiznat, že v noci, v ulicích se celkem bojím, dnešek nebyl výjimkou. Vymyslel jsem si, že se budu snažit co nejméně otáčet za sebe. V takovýchto uličkách se běžně otáčím, sleduji dění, pociťuji mírné mražení v zádech, představuji si, jak bych se asi zachoval, pokud by mě někdo napadl. Necítím se nějak obzvlášť špatně, jen se snažím jaksi v představách dokreslit situaci, která v takových místech může nastat. Ano, uvědomuji si, že mé představy dosti posilují události, které vidím ve filmech, zprávy které slyším, ale na tom není jistě nic zvláštního. Jdu celkem dost mimo Porubu, v blízkosti je potok Porůbka, osamocená asfaltka vede k místnímu koupališti u kterého jsou zahrádky, za mnou jede auto, zastavuje u domu, jedná se o rozvoz pizzy. Jsem z procházky nadšený, vymyslel jsem, že takto budu chodit častěji. Chybí mi totiž pohyb a procházky rychlejší chůzí budou zárukou alespoň nějakého pohybu. Promiňte, ale dovolím si poznámku, připadá mi to, co píšu jako monolog p. Hrušínského ve filmu Spalovač mrtvol. K myšlence procházek přidávám další nápad, nechám se zavést někam tramvájí a pak se snažit dostat zpět na kolej, tímto budu trénovat orientaci a intuici, přitom však budu co nejvíce pozorovat, pozorovat zajímavé věci a hlavně architekturu, která mě v Ostravě zaujala. Myslím, že je hodně neotřelá a já ji takovou nikde neviděl. Škála různých variant domů je opravdu široká. Myslím, že je to způsobené charakterem města Ostravy a to tak, že měla v dřívějších dobách pozici města, na které se nahlíželo jako na místo průmyslu a nepožadovala se od něj nijaká „krása“…to je velké plus, sousedí tu běžně mezi s sebou domy z radikálně odlišnou architekturou a stylem, je zde hodně „krychlových“ domu, domů klasické konstrukce i dosti výstředné o kterých bych ještě někdy chtěl napsat. Ale zpátky k procházce, rozhodnu se projít tmavou uličkou mezi zahrádkami, popravdě, moc se my tam nechce, ale protože se snažím chodit spíše podle instinktu a chuti, přitom se nevracet stejnou cestou, zamířím do temné uličky, zrychlím krok, začínám se více bát, dojdu nakonec pěšinky a přede mnou je most, přejdu ho a ocitnu se v hodně tmavém lese, to se začnu bát ještě více než předtím a svižným krokem procházím lesem, dojdu k velkým vratům, kde cesta končí, nezbývá mi nic jiného než se vydat na zpáteční cestě, strach postupně opadá, protože se vracím místyi, kde jsem již šel a tedy vím co mě čeká. Toto je dosti důležitý poznatek, to co známe, toho se většinou nebojíme…
Dnes 4.10 2009 v 20:30 jsem se rozhodl na kolejích v Ostravě, že se musím jít někam projít, pociťoval jsem nadcházející mírnou degeneraci. Zkusím sem napsat co nejvíce pocitů, které jsem zažíval během cesty. Snad je zvládnu nějak rozumě seskupit.
Vyšel jsem před kolej, vydal jsem se směrem jakoby na Olomouc . Vytáhl jsem N-gage, nasadil Kossy a naladil rádio, k mému překvapení jsem uslyšel něco co mě velmi potěšilo a sice, to co jsem nikdy moc neslyšel, jednoduše proto, protože to ve svých „sbírkách“ nemám a jsem líný to shánět. Jednalo se o jakousi elektronickou, mixovanou hudbu rádia Hellax, sídlícího někde na Stodolní ulici. Pořad z názvem Replay, se stal po zbytek cca 75minut tím nejšťastnějším, co mě dokázalo potěšit.
Šel jsem rychlejší chůzí, hnaný pocitem volnosti, který se mísil z myšlenkami, proč jsem nevyšel již dříve. Cestu si užívám, vím, že nevím, kam směřuji a ni to vědět nechci, neplánovaná cesta je pro mě symbolem překvapení a nových zážitků. Zacházím do tmavých uliček, tam kde lampové světlo již nedosáhne. Projdu kolem garaží, přejdu hlavní silnici, zahlédnu nějakého týpka, schválně se mu vyhnu a záhy měním trasu. Jdu vedlejší ulicí, rádio zrovna mixuje „Black or white“ od Michaela Jacksona, zdá se mi to trochu nudné oproti tomu, co jsem předtím slyšel. V ulici je šero. Musím se přiznat, že v noci, v ulicích se celkem bojím, dnešek nebyl výjimkou. Vymyslel jsem si, že se budu snažit co nejméně otáčet za sebe. V takovýchto uličkách se běžně otáčím, sleduji dění, pociťuji mírné mražení v zádech, představuji si, jak bych se asi zachoval, pokud by mě někdo napadl. Necítím se nějak obzvlášť špatně, jen se snažím jaksi v představách dokreslit situaci, která v takových místech může nastat. Ano, uvědomuji si, že mé představy dosti posilují události, které vidím ve filmech, zprávy které slyším, ale na tom není jistě nic zvláštního. Jdu celkem dost mimo Porubu, v blízkosti je potok Porůbka, osamocená asfaltka vede k místnímu koupališti u kterého jsou zahrádky, za mnou jede auto, zastavuje u domu, jedná se o rozvoz pizzy. Jsem z procházky nadšený, vymyslel jsem, že takto budu chodit častěji. Chybí mi totiž pohyb a procházky rychlejší chůzí budou zárukou alespoň nějakého pohybu. Promiňte, ale dovolím si poznámku, připadá mi to, co píšu jako monolog p. Hrušínského ve filmu Spalovač mrtvol. K myšlence procházek přidávám další nápad, nechám se zavést někam tramvájí a pak se snažit dostat zpět na kolej, tímto budu trénovat orientaci a intuici, přitom však budu co nejvíce pozorovat, pozorovat zajímavé věci a hlavně architekturu, která mě v Ostravě zaujala. Myslím, že je hodně neotřelá a já ji takovou nikde neviděl. Škála různých variant domů je opravdu široká. Myslím, že je to způsobené charakterem města Ostravy a to tak, že měla v dřívějších dobách pozici města, na které se nahlíželo jako na místo průmyslu a nepožadovala se od něj nijaká „krása“…to je velké plus, sousedí tu běžně mezi s sebou domy z radikálně odlišnou architekturou a stylem, je zde hodně „krychlových“ domu, domů klasické konstrukce i dosti výstředné o kterých bych ještě někdy chtěl napsat. Ale zpátky k procházce, rozhodnu se projít tmavou uličkou mezi zahrádkami, popravdě, moc se my tam nechce, ale protože se snažím chodit spíše podle instinktu a chuti, přitom se nevracet stejnou cestou, zamířím do temné uličky, zrychlím krok, začínám se více bát, dojdu nakonec pěšinky a přede mnou je most, přejdu ho a ocitnu se v hodně tmavém lese, to se začnu bát ještě více než předtím a svižným krokem procházím lesem, dojdu k velkým vratům, kde cesta končí, nezbývá mi nic jiného než se vydat na zpáteční cestě, strach postupně opadá, protože se vracím místyi, kde jsem již šel a tedy vím co mě čeká. Toto je dosti důležitý poznatek, to co známe, toho se většinou nebojíme…
Solární systém-vytápění domu
Lehce se zajímám o problematiku solárního vytápění domu, pomocí kolektorů ve kterých proudí kapalné médium (voda). Takový kolektor dokáže v letních měsících a při jasné obloze dosáhnout teploty až okolo 200°C (teplota přímo na kolektoru-ohřátí kovů a vody v něm). Tato vysoká teplota putuje nejčastěji měděnými trubkamy k výměníku, který představuje v podstatě bojler (izolovaná nádoba, dimenzovaná podle spotřeby teplé vody, pro 4 členou rodinu cca 200l). V bojleru dojde k výměně tepelné energie, nejčatěji pomocí nějakého trubkového výměníku (stočená Cu trubka atd.) voda z kolektoru tedy nepříjde do přímého kontaktu s ohřívanou vodou, která je určena např. k vytápění pomocí ustředních rozvodů, nebo jako pitná voda. Medium z kolektorů ani nemůže přijít do kontaktu z užitkovou vodou. Charakter systému tomu zabraňuje díky nutné chemické upravě vody- nemrznoucí směs (musí odolávat mrazu) a tlak, který v systému je, v letních měsících může, díky roztažnosti kapaliny při zahřívání, dosahovat max 6Pa, pak je ventilem zajištěn unik kapaliny, věčinou do připravené nádoby, tak aby se kapalina dala opětovně využít. Při dosažení takového tlaku uniká z ventilu většinou pára. Kvůli roztažnosti vodního media se do rozvodů řadí expanzní nadoba o cca 35L, která je opět dimenzovaná pro konkrétní návrh. Vyrovnává tlaky v systému, zásobárna média. V nejvyšším bodě je umístěno odvzdušnění většinou z ventilem, pomocí něhož lze manuálně systém odvzdušnit. Kolektory je nutno zakoupit, nebo jej vyrobyt. Kolektor a jeho funkce: Je to uzavřený prostor (vzduchotěsně i teplotně). Přední strana je pokryta sklem. Přes něj prochází paprsky slunce (i přes zimní období). Záření je "lapáno" do mněděné desky na kterou je přivařen meandr z Cu trubek, je to jakýsi výměník. Pod touto vrstvou je izolační materiál (kamenná vata) a vše je ze spodu a z boků uzavřeno (dřevěný rám, plech, či jiný vhodný materiál). Takto hotový kolektor je připraven k instalaci na střechu (nad střešní tašky), nebo na zem, věčinou upevněn na vhodnou konstrukci natočenou co nejvíce na jih. Výhodou je, že směrovost na jih nemusí být zcela stryktně dodržena, resp. efektivnost vzhledem k absolutní "jihové" směrovosti padá docela pomalu. Jesli-že, jih je 100%, pak odklon od J o 90° se= efektivnosti kolem 70%, což není tak strašné. Doporučuje se při řešení tohoto problému a instalaci na střechu, raději o jeden kolektor přidat, než situaci řeši nevzhledným "dotáčením" panelů na "pravý" jih.
Možnost je i zapustit kolektor do střechy a nechat jej částečně, nebo lépe vůbec vyčnávat. Toto řešení se mi zdá efektnější. Podle referencí majitelů těchto zařízení se dosahuje ohřevu vody ve výměníku v létě až 70°C-90°, v zimě okolo 40°C. samozřejmě mohou být hodnoty vyší/nižší, to vše závysí na optimálním dimenzování systému a na intenzitě záření. O optimální provoz soustavy se stará elektronické řízení.
Možnost je i zapustit kolektor do střechy a nechat jej částečně, nebo lépe vůbec vyčnávat. Toto řešení se mi zdá efektnější. Podle referencí majitelů těchto zařízení se dosahuje ohřevu vody ve výměníku v létě až 70°C-90°, v zimě okolo 40°C. samozřejmě mohou být hodnoty vyší/nižší, to vše závysí na optimálním dimenzování systému a na intenzitě záření. O optimální provoz soustavy se stará elektronické řízení.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Příspěvky
