Mám silný pocit, že potřebuji pohyb. Chtěl bych trénovat a poznávat sám sebe a myslím si, že fizycká zátěž je tím nejlepším, jak tak činit. Zejména mě lákají střední a dlouhé pochody. Dlouhé pochody jsou v mém měřítku alespoň 30km, je mím snem jít 50km a také 100km. 26.2. 2010 jsem šel ze Stokym do Litovle a myslím, že se to dosti podařilo, je pravda, že jsme chtěli do Olomouce, ael to jsme nestíhali. Vyšli jsme v 22:30h a do lit došli v 6h ráno. Bylo to trošku náročnější, byla mlha, pole bylo promáčené...
… a tak si říkám, co tak něco založit, např. KLUB nezávislích turystů, nebo něco z jiným, příznačnějším názvem. Měli bychom nad sebou fiktivní organizaci, na niž bychom se mohli odvolávat a v jejim jménu pořádat pochody. Pochody naše, do kterých by nikdo jiný nemluvil a které by byli dílem několikati nadšenců.
Mohli bychom si vytvořit jakési deníky, do kterých bychom razítkem, vykrájenou bramborou, obtiskávali obtisky za učas a připisovali k tomu kde a kdy jsme šli. Bylo by to jistě zajímavé a z dlouhodobého hlediska i dosti cenná činnost:)....
11. 3. 2010
Reflex a Respekt
Můj otec patří mezi odběratele těchto dvou deníků/časopisu. Myslím, že má dosti dobrý vkus a umí si kvalitní informace vybrat. Já prakticky tento tisk nečtu, protože mě to nějak nenapadne. Je to velká škoda, protože občas se naopak do nich dosti začtu, ale to jsou spíše vyjímky. I tak si myslím, že mám dostatek informací abych mohl napsat následující: Je to asi to nejlepší spolu s Lid. Novinami, co se dá koupi (Lid. Nov. Kupuje pouze z přílohou). Mám názor, že časopis Rexlex poslední dobou upadá a stává se z něho laciný bulvár, zato Respekt je alfou a omegou ve veřejných médiích. U Respekt bych odhadoval, že má tak třikrát větší informační hodnotu, než Reflex. Reflex je také hodně dobrý, ale jde vydět, že jeho redaktoři zažívají často okurkovou sezonu a píšou dosti vyvařené, až odvařené texty. Ještě, že mají toho Jíříka Doležalovýho s ním to má alespoň styl a právem ho redakce bere za jejich maskota. Mile rád ho vidím naživo, hlavně v TV, to mi vždy v dobrém slova smyslu zvedne náladu a vzpomenu si na babičina slova jak by řekla, pokud by viděla šťastného člověka na půl století staré fotografii:“ To ještě lidi byli šťastní, uměli se smát a dělat si prču ze života“. Až tak optimisticky na mě působí. Pokud ale prolistuji časopisem a naleznu v něm více článku od Doležala, než od ostatních autorů a začtu se do textu, většinou s toho nemám moc dobrý pocit. Osah mě jednoduše tolik nedostane a já mám pocit mírné odfláklosti a sklamání, že už to není jako dříve. Je pravda, že se tento názor číslo od čísla liší a já uznávám, že stále to stojí za přečtení od začátku až do konce. Takže vzdávám těmto tiskovinám hold a máte i nadále můj obdiv.
27.1. 2010 Ukončení studia na VŠB v Ostravě
Přiznávám, že nejprve jsem chtěl zcela výhradně napsat o nepříjemné paní na FEI studijním oddělení, která mě ten den dosti rozhořčila, ale nakonec jsem si řekl, že text píši hlavně pro sebe a bude pro mě cennější napsat o celém dnu, tak jak jsem ho prožil.
Ráno v 8:25 odjíždím EC směr Ostrava- Poruba, vlak jede na čas, cesta je bezproblému. Jen na nástupišti v O. si všímám, že nikde není kamarád, který měl jet také, chvíli čekám zda se přecejen někde neojeví a když ne, kupuji si v trafice na Svinovech-mosty 24h jízdenku na tramvaj, odjíždím do areálu školy na zastávku 17. listopadu. Nejprve navštívým paní na studijním oddělení a řeknu jí, že jdu přerušit studium tak jak mně v prosinci sama řekla (že mám přijít před koncem ledna 2010 a že to přerušíme, jke to prý výhodnější než to ukončit, respektive se 5.2. kdy zasedá rada nechat vyhodit), proto tuto myšlenku předkládám pání začne ječet, že jak si to představuju, že mě studium může jen ukončit. Načež ji uklidňuji, že je to v pořádku a ať to klidně ukončí…pak začala zhruba jak posledně v prosinci, když jsem si šel pro poslední potvrzení o studiu něco ve smyslu s tím, že už bylo na čase, že se mnou byli akorát problémy, pořád nějaké dopisy (byl jsem v době zápisu do 1. ročníku v Bulharsku a tak jsem raději děkanovy napsal dopis, ať se mnou počítá…) mimo to jsem paní ze studijního asi 3krát napsal email, zda se musím dostavit na zápis osobně, nebo můžu poslat zástupce (protože jsem slyšel, že třeba v Brně je to takto nemožné)…Ať žijí informace a ať se pak člověk nebojí zeptat, když je praxe taková! Neměl jsem chuť paní nic říkat, ani jsem pořádně nevěděl, co si o ní mám myslet, lépe by se choval řeznický pes. Pak se mě zeptala, zda chci potvrzení o ukončení studia pro prac. Úřad, nebo do práce. Hned jsem ji řekl, že pro pr. Úřad a ona sarkasticky odvětila… to jste udělal správně, tam to pro vás bude lepší než tady, tady by pro vás bylo třeba 80 lidí, aby vyřídily veškerá vaše psaníčka. Nyní nechápu proč se my na toto ptala, když jsem se jí později zeptal, zda se tyto potvrzení nějak liší a řekla my, že jsou stejná, jen záleží kde je dám…jak jsem odcházel dvakrát jsem poděkoval a řekl nashledanou, nato mně řekla konečně s bohem. V tu chvíli se my zprotivila ještě více.
Mě to nedá a musím přemýšlet, co tato osoba na takové pozici dělá, napadá mně, pokud ji práce, co vykonává, nebaví, nějak traumatizuje, tak proč ji dělá? Navíc i ve státní sféře na pozici personálního pracovníka, tedy člověka, který má na starosti styk z jeho zákazníky a de facto přeneseně prostřednictvím státu a mých rodičů plátci provozu školy….by měla pobývat osoba na nejvýš zodpovědná a zachovávat etiketu při styku z veřejností a né někdo, kdo má problém s chováním k ostatním lidem. Jsem názoru, že člověk nemůže naplno o druhých úplně říkat, co si myslí, protože to co si myslíte je jen krátkodobá záležitost. Vím říkáte si, to jsou keci…pozoruji to na sobě dnes a denně, zejména to jde pozorovat s lidmi které neznáte a přicházíte s nimi do styku, půl dne si o něm např. myslím nepříliš lichotivé věci a další polovinu dne se můj názor radikálně změním. Myslím, že tato paní také není tak špatná jak o ní píši, kdyby byla např. z naší rodinou na grilovacím večírku, dokáži si představit že bych si ji nevšímal, nemluvil bych s ní a protože by žádnou akci nedoprovázela reakce, získal bych na ni neutrálnější názor, stejně tak postupné mírnění názorů člověk získá po uplynutí nějakého času.
Nyní mě zaplavuje pocit štěstí, že mám takové rodiče, jaké mám a vím, že si je někdy ani nezasloužím. Je to ohromné štěstí, když máte za rodiče tak skvělé lidi… občas člověk ani neví, co má na dosah ruky, nebo ví, ale není sto si to sám plně uvědomovat a právě střety s tak protivnými lidmi jako je tato paní vám umožní prozřít a vy získáte širší pohled na svět, na svět který může být i dosti demoralizující…. Kde přirozené autority a vzory jsou symbolem úpadku.
Poté jsem prošel několik obchodů a pak jel na vlak. Nádraží, tam jsem počkal u turniketu na tram. Jízdenky a vidím jak si nějaká slečna kupuje v trafice jízdenky, jak odcházela rychle jsem za ní přiskočil a lístek jí dal, poděkovala, mimochodem byla velmi milá….
Ráno v 8:25 odjíždím EC směr Ostrava- Poruba, vlak jede na čas, cesta je bezproblému. Jen na nástupišti v O. si všímám, že nikde není kamarád, který měl jet také, chvíli čekám zda se přecejen někde neojeví a když ne, kupuji si v trafice na Svinovech-mosty 24h jízdenku na tramvaj, odjíždím do areálu školy na zastávku 17. listopadu. Nejprve navštívým paní na studijním oddělení a řeknu jí, že jdu přerušit studium tak jak mně v prosinci sama řekla (že mám přijít před koncem ledna 2010 a že to přerušíme, jke to prý výhodnější než to ukončit, respektive se 5.2. kdy zasedá rada nechat vyhodit), proto tuto myšlenku předkládám pání začne ječet, že jak si to představuju, že mě studium může jen ukončit. Načež ji uklidňuji, že je to v pořádku a ať to klidně ukončí…pak začala zhruba jak posledně v prosinci, když jsem si šel pro poslední potvrzení o studiu něco ve smyslu s tím, že už bylo na čase, že se mnou byli akorát problémy, pořád nějaké dopisy (byl jsem v době zápisu do 1. ročníku v Bulharsku a tak jsem raději děkanovy napsal dopis, ať se mnou počítá…) mimo to jsem paní ze studijního asi 3krát napsal email, zda se musím dostavit na zápis osobně, nebo můžu poslat zástupce (protože jsem slyšel, že třeba v Brně je to takto nemožné)…Ať žijí informace a ať se pak člověk nebojí zeptat, když je praxe taková! Neměl jsem chuť paní nic říkat, ani jsem pořádně nevěděl, co si o ní mám myslet, lépe by se choval řeznický pes. Pak se mě zeptala, zda chci potvrzení o ukončení studia pro prac. Úřad, nebo do práce. Hned jsem ji řekl, že pro pr. Úřad a ona sarkasticky odvětila… to jste udělal správně, tam to pro vás bude lepší než tady, tady by pro vás bylo třeba 80 lidí, aby vyřídily veškerá vaše psaníčka. Nyní nechápu proč se my na toto ptala, když jsem se jí později zeptal, zda se tyto potvrzení nějak liší a řekla my, že jsou stejná, jen záleží kde je dám…jak jsem odcházel dvakrát jsem poděkoval a řekl nashledanou, nato mně řekla konečně s bohem. V tu chvíli se my zprotivila ještě více.
Mě to nedá a musím přemýšlet, co tato osoba na takové pozici dělá, napadá mně, pokud ji práce, co vykonává, nebaví, nějak traumatizuje, tak proč ji dělá? Navíc i ve státní sféře na pozici personálního pracovníka, tedy člověka, který má na starosti styk z jeho zákazníky a de facto přeneseně prostřednictvím státu a mých rodičů plátci provozu školy….by měla pobývat osoba na nejvýš zodpovědná a zachovávat etiketu při styku z veřejností a né někdo, kdo má problém s chováním k ostatním lidem. Jsem názoru, že člověk nemůže naplno o druhých úplně říkat, co si myslí, protože to co si myslíte je jen krátkodobá záležitost. Vím říkáte si, to jsou keci…pozoruji to na sobě dnes a denně, zejména to jde pozorovat s lidmi které neznáte a přicházíte s nimi do styku, půl dne si o něm např. myslím nepříliš lichotivé věci a další polovinu dne se můj názor radikálně změním. Myslím, že tato paní také není tak špatná jak o ní píši, kdyby byla např. z naší rodinou na grilovacím večírku, dokáži si představit že bych si ji nevšímal, nemluvil bych s ní a protože by žádnou akci nedoprovázela reakce, získal bych na ni neutrálnější názor, stejně tak postupné mírnění názorů člověk získá po uplynutí nějakého času.
Nyní mě zaplavuje pocit štěstí, že mám takové rodiče, jaké mám a vím, že si je někdy ani nezasloužím. Je to ohromné štěstí, když máte za rodiče tak skvělé lidi… občas člověk ani neví, co má na dosah ruky, nebo ví, ale není sto si to sám plně uvědomovat a právě střety s tak protivnými lidmi jako je tato paní vám umožní prozřít a vy získáte širší pohled na svět, na svět který může být i dosti demoralizující…. Kde přirozené autority a vzory jsou symbolem úpadku.
Poté jsem prošel několik obchodů a pak jel na vlak. Nádraží, tam jsem počkal u turniketu na tram. Jízdenky a vidím jak si nějaká slečna kupuje v trafice jízdenky, jak odcházela rychle jsem za ní přiskočil a lístek jí dal, poděkovala, mimochodem byla velmi milá….
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Příspěvky
