Prezentace společnosti Beck

Výlet na Turzovku s prezentací od Becku

Jelikož jsem nikdy nebyl na podobných zájezdech, rozhodl jsem se, že za 99Kč pojedu na výlet na
poutní místo na slovenskou Turzovku. Zajímalo mě jak probíhá prodej zboží a jak se dají
zmanipoluvat lidé, převážně v důchodovém věku ke koupi dosti drahého zboží. Leták sliboval
následující: odjezd pohodlným autobusem (zajišťovala společnost C.A. Czech), návštěva
podnikové prodejny (nebo-li prezentace společnosti Beck), zdarma oběd ve výtečné restauraci,
prvních 200 přihlášených na výlet předání pobytu v Istambulu, návštěva poutního místa Turzovka,
cesta domů.
Jelikož při prezentaci se neustále slovíčkařilo, uváděli informace, které nebyly nijak podložené,
informace které byli neúplné, obecné, tak aby se proti nim dalo ztěží protestovat, vyhrazuji si také
právo na neúplnou interpelaci, na interpelaci, která z daných slov vyplynula, jelikož si dané
monology nejsem schopen doslovně zapamatovat, ale mám poznámky a nebojím se říci, že i zdravý
rozum.
Odjez ze Zábřeha na Moravě byl v 6:22h, na prezentační místo, které je cca 50km od Turzovky
jsme dojeli okolo 10:30h (to je asi 100km od Zábřeha). Přivítali nás usměvaví zástupci společnosti
Beck a usadili nás v prezentační místnosti tamního hostince. Vybavení hostince tak jak ho známe ze
starších českých motorestů, zkrátka nic výtečného jsem tam neshledal. Začala řeč Tomáše, zástupce
společnosti Beck. Monolog se točil okolo cestování, zejména 5-ti denní pobyt v Istambulu. Vše byla
pohodička, klídeček, perfektní. Frekvence těchno slov byla doslova neuvěřitelná. Pobyt v Istambulu
je samozřejmě ze vším všudy a prý na úrovni, tak jak to má být...samozřejmě. Vychloubání, že také
nosí 20, 30, 40 tisíc po kapsách a nabádání, že si lidé mají vzít drobné a doslova smlouvat, smlouvat
a ještě jednou smlouvat. Jeho zájezdy ho stály mnohem víc 80 000 a jmenuje ještě další u kterých
nebude říkat raději částku, aby se nám neprotočili panenky. Vychloubá se jak si fakultativní zájezdy
užívá ze vším všudy, let balonem, potápění, Údolí králů v Egyptě, 210 Eu jednotlivé výlety apod.
Naznačí, že v prodejnách v Istambulu na vás zboží navěsí a pak jej chtějí za horentní částky
zaplatit. Nabádá, že člověk se nemá spokojit z první částkou. Nyní přichází na řadu cena letenky:
7999 letenka +nějaké provize, palivové příplatky, které jsou pohyblivé, jinými slovy k dnešnímu
dni nejsou konečné:), ouha a máme na světě 10999. Poté říká, na tuto částku zapomeňte máte pobyt
zdarma, což je podstatná věc. Zamlouvá to cenami z jiných cest, říká, že tato částka neplatí a
šikovně z toho vybruslí. Nechutná hra z čísly. Nabádá na vyplnění kuponů do Istambulu a ještě
několikrát říká, že to máme zadarmo. Začal rozruch kvůli tomu, že letenka se platí. Ptám se tedy
jaká je cena letenky, je mně odpovězeno, že to není 10000, 9000, 8000 a ani 7000. Během
odevzdání kuponů se tak lidé měli rozhodnou prakticky podle informace, že letenka je za super
lákavou částku a kdo neodevzdá, tak ho to pak bude mrzet. Žádná seriozní částka tedy nebyla
řečena. Lidi, kteří měli o pobyt zájem, byli přizváni ke stolkům, kde s nimi podepsali smlouvu.
Nyní mě napadá, proč se tak moc řeší nějaké palivové příplatky, doslova se buzerují letecké
společnosti a vedou k tomu aby cenu letenek uváděli hned v základu a se všema příplatkama. Ano,
je to správné, ale když vidíte, jakým způsobem dělají byznys některé společnosti a česká legislativa
zřejmě dovoluje to, aby jim to procházelo, tak je to minimálně na pováženou.
Následovala přestávka a hned za mnou pan Tomáš přišel se slovy, co se mi nelíbí, proč se směji,
co mě příjde vtipné. Řekl jsem, že se s ním nebudu bavit, když neustále naléhal, snažil jsem se
vysvětlit, že nechápu, proč se prezentují jako cestovní kancelář a dokonce se s ní srovnávají, když
prodávají zboží, jejich zájez obsahuje množství prezentací a jde tedy defacto o jejich reklamní
kampaň. Sám Tomáš říkal, že obešel na 20 cestovních kanceláří v Praze a nikde mu levnější zájezd
nenabídli. Tady vidíte jaký je v tom chaos, cena letenky, pobyt, poté se jde zeptat do cestovních
kanceláří do Prahy, neměl by se snad zajít informovat na cenu u leteckých společností, když lidem v
důsledku prodávají letenky?
Poté za mnou přišel jiný pracovník společnosti Beck, z podobným dotazem jestli bych si nemohl jít
sednout ke stolku, odpověděl jsem, že nikam nepůjdu a že se s ním bavit nebudu, byl neodbytný,
načež si ke mně přisedl a rozebíral se mnou, co se mi nelíbí, loučil se se mnou slovy, proč na této
prezentaci jsem a kde pracuji. Odpověděl jsem, že pracuji, ale nebudu mu říkat kde, řekl, že určitě
nepracuji, jinak bych tam ten den nebyl. Otřesné jednání!
Musím říci, že jsem se necítil zrovna jako doma, zvláště když všude hlídkovali, stáli za zády
pracovníci z Becku, kteří při soukromých hovorech nebyli na lidi moc příjemní. Když už si někdo
dovolil během prezentace utrousit nějakou poznámku, byl odměněn od pracovnice Martiny silným a
nikaj nevábným psssssssss. Subjektivní pocit byl odporný.
Následuje nabýdka dalšího zájezdu do Německa samozřejmě ve stejném duchu.
K jídlu jsou podávány „tradiční brynzové halušky“, pokud byli připravovány na hrncích, které
budou následně prezentovány za 37 999Kč, tak musím říci, že nic moc. Nebo, že by všechno
nezáleželo na vybavení a mohl za to i trochu kuchař...nevím. Každopádně mastnota na dně talíře
byla očividná. Pro starší lidi, kteří mají zažívací problémy, či je trápí žlučník, to bylo jistě vhodné
jídlo. Zvláště když pan Tomáš, říkal, že navštěvuje lékárnu a i nyní má potřebu kupovat léky, tak
jako každý. Potřebuje proto žít a jíst zdravě a k tomu mu zřejmě dopomohla 21 dílná sada hrnců ze
4 plášťovou stěnou jak ukazoval na jednom menším „rendlíku“. Inu, co nejde běžným pohledem
vidět, je na snadě říci.Halušky mně a mému otci, který zůčastnění velmi lituje a bude mi to jistě
neustále vyčítat, přinesli jako posledním a to až za přímluvu pana Tomáše. Zřejmě jsem byl od
začátku nežádoucí a bylo nařízeno, že nám nemají nic nosit. O obecné napadání snad všeho živého,
vyzdvihování, věcí, které lidi, zejména v důchodovém věku štvou, o to nebyla nouze. Např.: Nízké
důchody, placení nespočetného množství složenek, protestující lékaře, pochyb nad tím, zda jim
zdravotníci pomůžou, plyn, elektřina, léky, cena léků atd... Z výkladu vyznělo i to, že Moraváci
jsou slušní, né jako lidé z Čech, že to je úplně něco jiného. Dával za příklad, že na jedné prezentaci,
člověk z Čech kradl sklenku ze stolu nebo mýdlo na záchodě a další zcela nesmylné „blbosti“.
Nádobí samozřejmě prošlo spousty inovacemi. Následovalo obchodní zamyšlení nad tím, proč
společnost Beck je tak super, protože nedělají reklamu v televizi jako Horst, proto mohou cenu
výrobků stlačit na minimum (ale nedodal, že zisky zřejmě mohou zvýšit na maximum). Dalším
artiklem byla indukční ploténka za 19 999Kč. Samozřejmě se jednalo o zcela převratnou novinku i
když elektromagnetická indukce a zvláště přenos velkých energií na malo vzdálenost je velmi
starou záležitostí. Následovala hra z čísly, nastolení myšlenky, že pokud by si lidé snad mysleli, že
když koupí ploténku v řetězci za 1000Kč, že na tom vydělají, byli by velmi hloupý a dopustili by se
omylu. Tak si každý položil otázku, jsem já hloupý, chci být hloupý, ne, tak budu držet hubu a krok
a nebudu protestovat. Pokuď je tady tolik lidí a zdá se, že nikdo neprotestuje, bude to asi pravda a já
bych se přeci stal tím hloupým, kdybych tomu nevěřil. Takto se dělá byznys, to je psychologická
masáž, která není u nás zakázána!
Tomáš začal počítat, jak jinak, než z čísly, která jsou v reálném životě nesmyslná. Levnou ploténku
ohodnotil na 3000Kč která bude odebírat 2000W a u jeho zázračné ploténky se spokojil z cca
400W. Lidé prý z levnou ploténkou utratí 900Kč za měsíc, když budou 5h denně vařit, to je blbost.
Levná ploténka bude také odebírat 400W, 2kW určitě ne při běžném vaření. Má odhadovaná částka
za měsíc za vaření je cca 400Kč, kterou člověk zaplatí ať už z drahou či levnou ploténkou. Pan
Tomáš kouzlil a kouzlil a vyčaroval, že za 3-4 roky se lidem investice vrátí. Bylo to odměněno
potleskem, který si Tomáš sám od lidí vyprosil. Další na řadu přišel dvouplotýnkový indukční vařič,
prezentace byla podobná, cena byla samozřejmě vyší 37 999Kč. Fascinoval mě způsob jak tuto
„novinku na trhu“ předváděl. Ukazoval, že klidně dá balík peněz na ploténku na něj hrnec a při
vaření vody se s penězi nic nestane. Jak by také mohlo, když přenos energie je na základě
elektromagnetických vln, tedy bezdrátově a energie se proměňí až v těle hrnce (v oceli), ve formě
tepla. Tedy žádný zázrak to není a už vůbec né důvod proč by peníze měli shořet. Samozřejmostí
byli uváděny zcela nepravdivé technické informace, že indukce ohřívá přímo potravinu. El. Mag.
Indukce se idukuje do oceli a ta se na základě množství přenášeného výkonu zahřívá. Dochází tedy
k značné úspoře vzhledem k ohřevu na klasickém elektrickém sporáku, kde se el. energií s velkými
ztrátami zahřívá nejdříve topná spirála, která je ještě ukryta v železném pouzdře ploténky.
Elektomagnetická indukce je proto méně ztrátová, zahříváme přímo hrnec ve kterém vaříme.
Přichází na řadu „zázračná“, nejspíš diodová lampa. Jeden z posluchačů se ozve a říká, tu znám, tu
mám. Pan Tomáš dosti nevrle odpověděl, já ji také mám a nechlubím se s ní tady. V tu chvíli jsem
propukl v smích a vzpomněl jsem si jak na začátku prezentace se vychloubal, kolik platí za zájezdy,
kolik nosí peněz v peněžence. Absurdní. Následovaly jakési masážní polštáře z příkonem udajně
48w a ještě z divnějším pojmem dvoujádrový motor, který dokáže nějakým způsobem reagovat na
zatížení, takže je jedno jak těžký člověk si na polštář sedne.Studoval jsem elektrotechnickou
Průmyslovou Školu v Mohelnici, ale z tímto pojmem jsem se na ní nikdy nesetkal. Nejspíš mi
kantoři něco zamlčeli.....
Během přednášky pan Tomáš postupně řekl, že mikrovlná trouba, rychlovarná konvice,
sklokeramická ploténka je omylem 90. let a že to uvedl někdo z Německa. Ani se nedivím, že
neuvedl jméno, kdo to řekl, když při vzpomínce na jejich ředitele se pozastavil a řekl:“ náš ředitel,
který se jmenuje,....to je jedno“. Při vzpomínkách na vysokou cenu energie, nezapoměl zahrnout do
svého zorného pole společnost Čez a pana Romana z kterým si podle všeho tyká. „Když jsem byl na
návštěvě u Romana, tak jsem mu říkal...“:). Mnohokrát se oháněl zejména u spotřeby plotének ze
Státní zkušebnou v Praze, zajímalo by mě jestli tam někdy někdo od společnosti Beck byl a když jo,
proč výsledky neukáží písemně, byla by to lepší reklama.
Rozdali jakési losy z několikatimístním číslem, zajímalo je však to poslední číslo, mně již ani los
neměli odvahu dát, dali ho mému otci. Na los na začátku řekli, ať se každý, kdo bude soutěžit
podepíše, tak jsem to otci zakázal. Pan Tomáš řekl číslo a daní lidé měli vstát a ten kdo vstane jako
první, vyhraje více peněz, v ruce mával balíčkem bankovek. Nevěřili by jste jak lidé ochotně
spolupracovali i můj otec dokonce chtěl, naštěstí tak neudělal. Lidi si postupně, tak jak vyhrávali
10000Kč, 5000Kč zvali do přední části sálu, kde jim před obličejem mávali z balíkem peněz a pak
je takticky odkázali ke stolečkům, kde se opět podepisovali smlouvy, žadnou hotovost nepředali.,...
následovalo předání nějakých obálek, myslím, že také z nějakou „výhrou“ přitom to byly další
poukazy, podle mého názoru jen na slevnění již tak předraženého zboží. Spousta vynuceného
aplausu bylo samozřejmostí. To co je tak předražené a nejde prodat normálně, půjde prodat
důvěřivím lidem se slevou. Do přední části si pozvali další várku asi 4 výherců, kterým doslova
vecpali madraci v hodnotě 13000 zcela zdarma, přihodili vakuovaný polštář, snad i deku a ještě jim
dali pojízdný mini rudl, aby to snad měli na čem odvést. Způsob předání těchto „výher“ byl až
neskutečný a velmi nechutný. Nějaká lidská důstojnost byla ta tam. Zástupci společnosti Beck zboží
házeli tak rychle a takovým „nesympatickým“ způsobem, že kromě toho, že mě z nich bylo zle,
mně to připomínalo dokrmování zvěře v zoo. Hnus!
Ke konci bylo vidět, že už lidé jsou nervozní, pán se zeptal, kdy už pojedem na Turzovku a Tomáš
na to odpověděl, že tam stejně není co k vydění a že se tam otočíme na patě a pojedem zpátky. V tu
chvíli by se krve ve mně nedořezalo, cítil jsem rozhořčený. Když si uvědomím, že možná tento pán
bojoval za práva České rebubliky, dost jistě prožil válku a nyní nějaký mladý byznysmen s ním (ze
všemy zůčasněnými) takto zamete, chová se arogantně a už vůbec mu nic není po nějakém výletě.
Chce se mi plakat.
Na konci chtěli samozřejmě podepsaný soutěžní los zpátky, snad i pro to, že na něj lidé napsali
své jméno, když přišel za námi, tak jsem ho před jeho zraky roztrhal. Věnoval mi několik
vražedných pohledů a z doslechu jsem se dozvěděl, že se o mé osobě bavili, nejspíš na téma „co s
ním“. Proto, aby člověk získal „jen“ za výměnu osobních údajů „pravý bačovský talíř“ vyrobený v
Praze 4, musel vypsat další lístek. Propustili nás okolo 16:15h, následovala cesta na Turzovku, tam
jsme dojeli v 17:30h, rozchod byl do 18h. Opravdu tam nic moc nebylo. V 18:20 jsme konečně
vyjeli zpět domů. Autobus, již nějaký rok v provozu, často se mi zdálo, že maximální rychlost
dosahuje 40Km/h. Autobus neměl otevírací okénka, vše řešila klimatizace, která byla v neurčitých
cyklech zapínána. Když byla v provozu, byla dosti zima, když byla vyplá, chyběl kyslík. Autobus
jel čím dál pomaleji, pak začalo něco z motoru zapáchat, řidič dělal neustále zastávky. Nevěděli
jsme ani z jakého důvodu. Navíc to v autobuse začalo dosti páchnout a měl jsem pocit, že se i s
otcem, kterého jsem přesvědčil k této „pouti“ otrávíme. V nějaké vesnici před Lošticemi zastavil,
bylo vidět, že má nesnáze a řeší problém s autobusem. Lidé v důchodovém věku začali vykládat
historky a mě bavilo je poslouchat, seděli jsme, nic jsme pořádně o situaci nevěděli. Proslýchalo se,
že pro nás přijede autobus. Ten nakonec po dlouhém čekání dojel, odjížděli jsme asi v 23:15h jiným
a zcela určitě pohodlnějším, luxusnějším autobusem. Doma, ač nám nezastavili tam, kde jsme
nastupovali jsme byli v 00:00 h.
Kdybych byl starší, né-li v důchodovém věku, mám pochyby, jestli bych takovoutu přepravu
přežil. Často během cesty jsem vzpomínal na Modlidbu pro Kateřínu Horovizovou, protože zážitky
z tohoto dne, mně tento příběh živě připomínali.
Vzhledem k tomu, když jsem vyděl, kolik lidí v důchodovém věku si předražené zboží koupilo,
vím, že v dnešní době se důchodci nemají vůbec špatně. Má generace, to bude mít nejspíš horší. Ale
nechci závidět.
Nemám rád, když lidem je něco vnucováno, ve slabé chvilce tomu podlehnou i když je to
samozřejmě jejich „skoro“ svobodná vůle. Už vidím jak prodejce z elektra nabízí sporák za
20000Kč a lidé protáhnou obličej se slovy, jak je to strašně drahé a na prezentaci si koupí věc,
kterou třeba ani nepotřebují, hlavně by si ji nekoupili a ještě nekupují nějaký technický „zázrak“.
Když lidé kupují něco a neví defacto, kolik to stojí a zjistí to až společně z podpisem smlouvy,
určitě to není důstojné a už vůbec morální zejména ke starším lidem. Takovým společnostem nejde
o lidi a jelikož jejich klientelu tvoří převážně lidé v důchodovém věku, je to nemravný čin a
nebojím se napsat že obsahuje prvky promyšleného podvodu. Jsem z mladší generace, mám úctu ke
starším lidem, myslím, že můj žebříček hodnot je velmi správný, ale těžko se mi žije ve společnosti,
která na jednu stranu trestá minimální prohřešky docela nesmyslnými tresty a na stranu druhou,
takový to byznys je v pořádku. Pokud se u nás budou dít i na dále takovéto věci, nikdy naše
společnost nebude zdravou společností a nikdy nevychováme morálně zdravé jedince a už vůbec né
někoho kdo by nám mohl jít za příklad. Je to smutné, ale pokuď se lidé nebudou ochotni bouřit
(chápu, že lidé v důchodovém věku chtějí mít hlavně klid a nemají zájem se s někým dohadovat a
už vůbec né soudit). Tak to v České republice půjde od desíti k pěti a bude to horší a horší. Přitom
uznávání autorit, svých předků, starších osob je jedno z nejzásadnějších věcí, které vedou k udržení
civilizace. Nemyslíte?

17-18.7. 2010 Výlet na Praděd

16.7. 2010 jsem jel z mámou na výkend na chatu. Druhý den, v sobotu jsem se chtěl pořádně vyspat, a tak jsem vstával až ve 14h odpoledne. Máma se chtěla někam projít (do Kosařů-vzít to přes hřeben, Jelení studánku). Na Jelení studánce jsme byli něco před 18h. Byl jsem rád, že jsem na hřebeni, strašně se mně tam vždycky líbylo a proto jsem začal mámu "hecovat", ať to už dolů nescházíme a jdeme se raději projít na Praděd, na který jsem po hřebenu ještě nikdy nešel. Máma nato přistoupila takřka okamžitě, jen párkrát váhavě naznačovala, že to nemá cenu (blížil se tmavý mrak a hřmělo), myslím, že si také myslela, že ten Praděd vzdáme a dojdeme jen někde na konec hřebenu. Já byl naprosto jak u vytržení a nadšený, asi také proto, že mohlo být po mém a že se již na Praděd podívám. Celkem vpohodě jsme se v restauraci na Pradědu usadili ve 20h a to už začínal foukat výtr, začalo se mírně zatahovat, aler ještě to nabylo tak strašné proto jsme se rozhodli, že v restauraci chvíli posedíme. Z Pradědu jsme odcházeli v 20:40. Náhle se zatáhlo a přesně tak jak ve večerníčku o Krakonošovy tam na začátku lítají ty mraky, tak i tak se bílé mraky povalovali po kopci. Začalo také dosti hřmít a blískalo se. Nemám rád blesky a cítím k nim respekt, proto jsem si sám pro sebe řekl, že je to v p***** a spěchal jsem z mámou dolů, z vidinou, že se schováme někde u Alfrédky, nebo v zastávce autobusu, zbýval nam ještě cca 0,5km před Alfrédkou a začalo pršet. V pravo jsme uviděli chatu z menší stříškou u vchodu. Běželi jsme tam. Nejdříve jsme stáli na druhém schodu od vrchu, postupně jak se počasí horšilo jsme byli nuceni si stoupnout na první schod a přitlačit se ke dveřím, aby na nás boční déšť nepadal. Nesledovali jsme čas, ale mohli jsme tam stát cca 1,5h, jde to jen těžko odhadnout. Slyšeli jsem párkrát blesk a hrom, jako by udeřil někde blísko nás.Oblohu často prosvětlovali blesky a výboje a zář byla tak silná, že se mohlo vlivem osvětlení zdát, že je den. Blesky odezněli, blískalo se jen někde v dáli na obzorů a déšť se také uklidnil. Pršelo jen minimálně. Rozhodli jsme se, že výjdeme v nosi na hřeben. Šli jsme potmě, jen občas se ve tmě zablesklo a ozářilo to pěšinku, tak jsme na pár kroků viděli. Uprostřed kopce začal sílit výtr a začolo pršet, hřmít. Měl jsem strach. ptal jsem se mámi, jestli by nebylo lepší slést dolů a tam to někde přežít. Spíš jsem se ptal, abych měl ujištění, že chce máma nahoru, už by se mě moc scházet nechtělo....i když na druhou stranu, když jsem viděl ty výboje a to počasí, jaké nahřebenu bylo.... Šli jsme tedy, hned na začátku jsme viděli turysty jak tam stanují. Všude bylo mokro, kalužím jsme se už ani nevyhýbali, jak jsme byli mokř. Hromy, blesky a výboje jen lítali. Já řval na mámu, ať jde rychleji a přikrčená. Měl jsem větší strach než ona. Cesta k jelení studánce byla dlouhá a párkrát, když byl blesk přímo nad náma, jsme okamžitě lehli do trávy. Poprvé jsem máti donutil si lehnout a leželi jsme pod klečí asi 5min, pak jsme se odvážil zase jít, i když jsem stále pochybouval o tom jak moc je správné někam jít. Vyhlídky toho, že se budu někde klepat zimou v mokrém oblečení se mi také moc nezamlouvala, proto zvítězila chůze. Máma celou cestu nijak neprotestovala, nenadávala, je hold statečnější než já:). Došli jsme na Jelení studánku, protože tam někdo spal, máma zaklepala a slušně se zeptala, zda tam můžem chvíli počkat, ozvalo se, že samozřejmě ano. Tak jsme tam vlezli, měli tam pěkně teplo, alespon ze zacátku, svlékli jsme se do spodního prádla, vyždímali oblečení a protože šlo vidět, že je tam plno nocležníků, nebylo po bokách na lavečkách místo, proto jsme si sedli na kamenitou zem, asi po 1h sezení nám začala být ukrutná zima, odvážili jsme se tedy zavřít enormě vrzající dveře, ale zima nepolevila, šla hlavně od spodu, proto máti nahmatala mezi dvouma spacákama kousek místa (byli tam dřevěné lavičky), na který si sedla, já jsem si tam také nakonec sedl, i když jsem se tam musel trochu napresovat, po další hodině jsem cítil, jak se začínám dosti a rychle ochlazovat, řekl jsem si, že to není moc dobré, konečky prstů a kolena se začali ochlazovat. NAvrhl jsem mámě, že bychom mohli zkusit jít (poprvé když jsme chtěli jít, tak jsme to vzdali hned, jak jsme vylezli z chaty, zima nás zahnala zpět)...ale teď jsem si uvědomil, že čekání může být dost zhoubné. Mezitím přestalo venku bouřit, jen slabě kapalo, postupně přestalo uplně. Nejhorší natom bylo to se odhodlat a vyjít z chaty. Zjistil jsem, že když na sebe dám mokrou bundu a čepici, je to mnoem lepší, než jít bez toho (zřejmě dochází k akumulaci tepla v tkanině nasáklé vodou) a když člověk tuto vodu ohřeje, nedochází k tak razantnímu ochlazení i když na vás fouká výtr jak kdyby jste šli jen ve spodním prádle. Na Stracených kamenech se začalo dosti rozednívat a jak jsme šli dolů bylo tolik světla, že už jsme se nemuseli dívat na každý kámen jako za tmy, navíc spívali ptáci. Na chatu jsme dorazili v 5:30h následujícího dne. Při takovém výletu si člověk dosti toho uvědomí, získá zážitky, zkušenosti a je schopen si vážit i "běžných" věcí. A když to přežije, je rád, že může mít stále rád Míšu :).

Měli bycho něco založit, nikoli požár...

Mám silný pocit, že potřebuji pohyb. Chtěl bych trénovat a poznávat sám sebe a myslím si, že fizycká zátěž je tím nejlepším, jak tak činit. Zejména mě lákají střední a dlouhé pochody. Dlouhé pochody jsou v mém měřítku alespoň 30km, je mím snem jít 50km a také 100km. 26.2. 2010 jsem šel ze Stokym do Litovle a myslím, že se to dosti podařilo, je pravda, že jsme chtěli do Olomouce, ael to jsme nestíhali. Vyšli jsme v 22:30h a do lit došli v 6h ráno. Bylo to trošku náročnější, byla mlha, pole bylo promáčené...
… a tak si říkám, co tak něco založit, např. KLUB nezávislích turystů, nebo něco z jiným, příznačnějším názvem. Měli bychom nad sebou fiktivní organizaci, na niž bychom se mohli odvolávat a v jejim jménu pořádat pochody. Pochody naše, do kterých by nikdo jiný nemluvil a které by byli dílem několikati nadšenců.
Mohli bychom si vytvořit jakési deníky, do kterých bychom razítkem, vykrájenou bramborou, obtiskávali obtisky za učas a připisovali k tomu kde a kdy jsme šli. Bylo by to jistě zajímavé a z dlouhodobého hlediska i dosti cenná činnost:)....

Reflex a Respekt

Můj otec patří mezi odběratele těchto dvou deníků/časopisu. Myslím, že má dosti dobrý vkus a umí si kvalitní informace vybrat. Já prakticky tento tisk nečtu, protože mě to nějak nenapadne. Je to velká škoda, protože občas se naopak do nich dosti začtu, ale to jsou spíše vyjímky. I tak si myslím, že mám dostatek informací abych mohl napsat následující: Je to asi to nejlepší spolu s Lid. Novinami, co se dá koupi (Lid. Nov. Kupuje pouze z přílohou). Mám názor, že časopis Rexlex poslední dobou upadá a stává se z něho laciný bulvár, zato Respekt je alfou a omegou ve veřejných médiích. U Respekt bych odhadoval, že má tak třikrát větší informační hodnotu, než Reflex. Reflex je také hodně dobrý, ale jde vydět, že jeho redaktoři zažívají často okurkovou sezonu a píšou dosti vyvařené, až odvařené texty. Ještě, že mají toho Jíříka Doležalovýho s ním to má alespoň styl a právem ho redakce bere za jejich maskota. Mile rád ho vidím naživo, hlavně v TV, to mi vždy v dobrém slova smyslu zvedne náladu a vzpomenu si na babičina slova jak by řekla, pokud by viděla šťastného člověka na půl století staré fotografii:“ To ještě lidi byli šťastní, uměli se smát a dělat si prču ze života“. Až tak optimisticky na mě působí. Pokud ale prolistuji časopisem a naleznu v něm více článku od Doležala, než od ostatních autorů a začtu se do textu, většinou s toho nemám moc dobrý pocit. Osah mě jednoduše tolik nedostane a já mám pocit mírné odfláklosti a sklamání, že už to není jako dříve. Je pravda, že se tento názor číslo od čísla liší a já uznávám, že stále to stojí za přečtení od začátku až do konce. Takže vzdávám těmto tiskovinám hold a máte i nadále můj obdiv.

27.1. 2010 Ukončení studia na VŠB v Ostravě

Přiznávám, že nejprve jsem chtěl zcela výhradně napsat o nepříjemné paní na FEI studijním oddělení, která mě ten den dosti rozhořčila, ale nakonec jsem si řekl, že text píši hlavně pro sebe a bude pro mě cennější napsat o celém dnu, tak jak jsem ho prožil.
Ráno v 8:25 odjíždím EC směr Ostrava- Poruba, vlak jede na čas, cesta je bezproblému. Jen na nástupišti v O. si všímám, že nikde není kamarád, který měl jet také, chvíli čekám zda se přecejen někde neojeví a když ne, kupuji si v trafice na Svinovech-mosty 24h jízdenku na tramvaj, odjíždím do areálu školy na zastávku 17. listopadu. Nejprve navštívým paní na studijním oddělení a řeknu jí, že jdu přerušit studium tak jak mně v prosinci sama řekla (že mám přijít před koncem ledna 2010 a že to přerušíme, jke to prý výhodnější než to ukončit, respektive se 5.2. kdy zasedá rada nechat vyhodit), proto tuto myšlenku předkládám pání začne ječet, že jak si to představuju, že mě studium může jen ukončit. Načež ji uklidňuji, že je to v pořádku a ať to klidně ukončí…pak začala zhruba jak posledně v prosinci, když jsem si šel pro poslední potvrzení o studiu něco ve smyslu s tím, že už bylo na čase, že se mnou byli akorát problémy, pořád nějaké dopisy (byl jsem v době zápisu do 1. ročníku v Bulharsku a tak jsem raději děkanovy napsal dopis, ať se mnou počítá…) mimo to jsem paní ze studijního asi 3krát napsal email, zda se musím dostavit na zápis osobně, nebo můžu poslat zástupce (protože jsem slyšel, že třeba v Brně je to takto nemožné)…Ať žijí informace a ať se pak člověk nebojí zeptat, když je praxe taková! Neměl jsem chuť paní nic říkat, ani jsem pořádně nevěděl, co si o ní mám myslet, lépe by se choval řeznický pes. Pak se mě zeptala, zda chci potvrzení o ukončení studia pro prac. Úřad, nebo do práce. Hned jsem ji řekl, že pro pr. Úřad a ona sarkasticky odvětila… to jste udělal správně, tam to pro vás bude lepší než tady, tady by pro vás bylo třeba 80 lidí, aby vyřídily veškerá vaše psaníčka. Nyní nechápu proč se my na toto ptala, když jsem se jí později zeptal, zda se tyto potvrzení nějak liší a řekla my, že jsou stejná, jen záleží kde je dám…jak jsem odcházel dvakrát jsem poděkoval a řekl nashledanou, nato mně řekla konečně s bohem. V tu chvíli se my zprotivila ještě více.
Mě to nedá a musím přemýšlet, co tato osoba na takové pozici dělá, napadá mně, pokud ji práce, co vykonává, nebaví, nějak traumatizuje, tak proč ji dělá? Navíc i ve státní sféře na pozici personálního pracovníka, tedy člověka, který má na starosti styk z jeho zákazníky a de facto přeneseně prostřednictvím státu a mých rodičů plátci provozu školy….by měla pobývat osoba na nejvýš zodpovědná a zachovávat etiketu při styku z veřejností a né někdo, kdo má problém s chováním k ostatním lidem. Jsem názoru, že člověk nemůže naplno o druhých úplně říkat, co si myslí, protože to co si myslíte je jen krátkodobá záležitost. Vím říkáte si, to jsou keci…pozoruji to na sobě dnes a denně, zejména to jde pozorovat s lidmi které neznáte a přicházíte s nimi do styku, půl dne si o něm např. myslím nepříliš lichotivé věci a další polovinu dne se můj názor radikálně změním. Myslím, že tato paní také není tak špatná jak o ní píši, kdyby byla např. z naší rodinou na grilovacím večírku, dokáži si představit že bych si ji nevšímal, nemluvil bych s ní a protože by žádnou akci nedoprovázela reakce, získal bych na ni neutrálnější názor, stejně tak postupné mírnění názorů člověk získá po uplynutí nějakého času.
Nyní mě zaplavuje pocit štěstí, že mám takové rodiče, jaké mám a vím, že si je někdy ani nezasloužím. Je to ohromné štěstí, když máte za rodiče tak skvělé lidi… občas člověk ani neví, co má na dosah ruky, nebo ví, ale není sto si to sám plně uvědomovat a právě střety s tak protivnými lidmi jako je tato paní vám umožní prozřít a vy získáte širší pohled na svět, na svět který může být i dosti demoralizující…. Kde přirozené autority a vzory jsou symbolem úpadku.
Poté jsem prošel několik obchodů a pak jel na vlak. Nádraží, tam jsem počkal u turniketu na tram. Jízdenky a vidím jak si nějaká slečna kupuje v trafice jízdenky, jak odcházela rychle jsem za ní přiskočil a lístek jí dal, poděkovala, mimochodem byla velmi milá….

Sen

21.2. 2010 Zdál se mi po dlouhé době sen. Nejprve, že jsem šel na zasedání EU a seděl v čelních řadách. Vpravo o de mě seděl poradce Brežněva a po mé pravici Brežněv. Vlevo seděl Pavel Drábek a na kraji ještě někdo, zřejmě Stoky. Brežněv začal předčítat svůj notně do ruda zbarvený text zcela zaujatý na Svaz. Lidé v publiku (zástupci EU zony) jim značně opovrhovaly, nesouhlasně rebelovaly. Poprosil jsem tedy o toleranci i pro to, že Rusko je ve značných problémech. Dav se ztišil, doposlouchal Brežněva. Nikdo netleskal, proto jsem začal a přidali se i ostatní. Poté následovala hlavní řeč od P. Drábka. Následně jsem šel někam, co mi připomínalo hospodu, ale ta to nebyla. Chvíli jsem seděl a pak mně vtáhly stranou do místnosti Romové. Podotýkám, že během snění jsem měl silný pocit, že cca před 0,5 rokem se mě něco obdobného zdálo s tím, že jsem jim bez následků utekl, tentokrát to však bylo odlišné…. Vtáhli mě k sobě, nejdříve nic, taková ta mrazící pohoda, kdy člověk tuší, že to dřív nebo později příjde. Brzy jsem pronesl, že už budu muset jít a v tom se to začalo hroutit. Nikam nepůjdeš, půjdeš, ale nejdříve ti dáme přes hubu atd. no jednoduše každý říkal něco mírně odlišného, ale zhruba stejně odporného. Ještě k popisu místnosti. Byla malá, cca 2 krát 2m v rohu po mé levici byly dveře a za dveřmi vlevo pohovka a na ní jeden ze silných Romů pak vlevo následovala zed z oknem a tam stál další mladý Rom z kterého jsem měl největší strach. Na další stěně stála v rohu skřín a pak až k mé pravici následovali pohovka a tam seděli nejspíš jejich rodiče, kteří však byly starší cca 50-60 let, ale ti málo hovořily. Vypadali, že jsou nad hrobem. Začalo to menšími potyčkami, já tvrdil, že nemají právo mě v ničem omezovat a oni, samozřejmě, že mě omezovat můžou. Několikrát jsem se snažil situaci zachránit, že je všechno v pohodě, že normálně odejdu a bude klid. Nato neslyšeli. Pokusil jsem se v mezi řeči utéct, ale vždy mě chytil, hlavně ten, co stál v okně. U Roma nalevo bylo patrné, že je trochu labilní. Byl jsem zoufalí bezvýchodností situace a připadal jsem si jako Kafka. Mírnější debatou, kde z mé strany zaznívaly pokusy o smír jsme se dostali k jádru věcí, tedy na otázku, proč mě nechtějí normálně pustit odpověděli, že mě samozřejmě pustí ale nejdříve mně dají přes hubu až budu mít zkrvavený xicht a skopají mě, tak, až nebudu schopen se pohybovat, až tak učiní, nechají mě teprve na pokoji. Já se jich začal z udivem tázat, proč tak činí, co je k tomu vede. Oni odvětí prostě jen tak… Začínám slovně i fyzicky revoltovat jejich dusným sevřením. V tom okažiku vážnost situace nabírá na obrátkách. Rom stojící v okně obléka kimono z Juda a navléká jakýsi oranžoví pásek. Cítím, že musím jednat, vykloním se ze dveří a vší silou rukama chycenými za futra se snažím vyklouznout jejim spárům. Nejde to, jsou silnější. Proto okamžitě měním směr, směrem do místnosti a vrhám se nahoru na skřín, tam objevím menší skleněnou lahvičku a z myšlenkou, že to třeba na zastavení nebude stačit, že je rozdráždím ještě více a že je reálná velká šance že mohu minout, silou ji hodím na toho nejsilnějšího Roma, ten zahaleká a je jisté, že uder byl účinný, abych měl jistotu zneškodnění, sáhnu ještě pro druhou a udeřím do stejného místa. Rom se svalí na zem. Zatímco jsem zneškodňoval tohoto roma. Labilnější nezahálel, vzal do ruky menší sekáček a ten proti mně otočil. Šermoval s ním a já jako zázrakem mezi ním proklouzl směrem ke dveřím tam jsem vzal nějakou sklenici a hodil po něm, bohužel uder nebyl nijak silný a spíše násilníka ještě více rozhněval, já utíkal ven a on chvíli za mnou, pak sekerku po mě hodil, naštěstí mě minula. Pak Jako bych se vrátil zpět do předešlého snu, potkal jsem na ulici v Z. U Huberta jak jde Brežněv s jeho poradcem po chodníku. Byla to taková atmosféra, kdy já jsem byl v nejistotě, protože když B. četl na Kongresu EU něco z papíru, poznamenal jsem něco vtipného, ironicky jsem zapochyboval o něčem a publikum se začalo smát a tím jsem jednoznačně veřejně podryl jeho autoritu. Už tam si vzpomínám jak na mě nenávistně pohlédl, jako bych dal příčinu tomu, že jeho agenti mě někde zabijí a bude to vypadat jako neštastná náhoda. Stejně jsem to cítil na chodníku U Huberta, proto jsem se s ním snažil udobřit a naivně se ho zeptal, jak je to z Ruskem, že mě to strašně zajímá. Nejprve o tom nechtěl vůbec mluvit a pak, řekl, že je to jasný, že Rusko upadá, je to s ním zlé…samozřejmě bylo cítit, že je opilý. Poté jsem se s ním rozloučil a objevil se u rádo by Z. bazénu. Stoky už tam byl, měl kolo schované a zakryté ručníkem v potoce L. Sitta již z bazénu odcházel, zahlédl jsem tam Gryzzliho a pár dalších známých lidí. Chtěl jsem jít do šaten ale začal se na mě divně dívat nějaký kluk z holkou, poté jsem si všiml, že to jsou dámské šatny, tak jsem se odporoučel a šel do mužských. Bazén a areál si přesně nepamatuji, jen mám mlhaví dojem, že šlo o cosi velmi spojeného z přírodou, jakýsi lesobazén….

Stále ještě žiji!

Jistě si vzpomenete na katastrofální „výkřiky“ ve světových médiích jak je vir prasečí chřipky nebezpečný a jak mu podlehne velká část lidské populace. U nás v ČR se toho výborně zhostila TV Nova. Bylo by zajímavé zjistit kolik minut za poslední půlrok „obětovali“ této nákaze, zejména televizní noviny. Ve kterých jsme si již tak nějak zvykli na totální bulvární informace, když je zemětřesení, vidíme min. 10minut zpravodajství přímo z terénu, které má informační hodnotu na velmi nízké urovni, ba naopak, jsme svědky nekončícího memorování jaké je to neštěstí atd. Pryč od televize, jejich nevýhoda je, že vše co dělají jde vidět, naproti tomu tisk není zase tak podroben hledáčku kritiky, jednoduše lidé spíše se dívají, než čtou, je to méně namáhané a pak, člověk, který si kupuje bulvární tisk, si ho koupí za učelem, že tuto „vatu si chce přečíst“.
Zpět k viru prasečí chřipky, dobře si pamatuji, jak před Vánoci se médii šířily zprávy, že nejméně 2mil. Čechů zemře ve Vánočním čase a po Vánocích nákaza nabere ještě na větších obrátkách. Nevím jestli jsou číselné hodnoty přesné, tak jak je prorokovaly ale vím, že pár milionů v tom hrálo roli a že přesně takový to scénář byl nastíněn, domnívám se nějakou zdravotní komisí ČR. Schválně jsem si tuto situaci zapamatoval a řekls si, že pokud se to nevyplní, nebudu věřit médiím a jejich interpretovaným proroctvím. No přiznávám, nevěřit médiím je dosti silné slovo i pro totálního ateistu, řekněme, že informace budu brát z větší rezervou. Těžko nevěřit něčemu co člověk vidí/sliší, to bych si TV nemohl do smrti zapnout, protože bych s nimi nesouhlasil a to není mím účelem.
Jednoduše se proroctví několikátí předních/ světových odborníků nevyplnilo a já žiji, žiji stejně tak, jak žije část statisticky zesnulých. Ne, nejsem neštastný že žiji, jsem znechucený ze správ, které se nestali, nemají žádnou vypovídající hodnotu, pozbývají slušné úrovně. Zavzpomínejme na ptačí chřipku, kulhavku, slintavku, kulhavku, v té době jsem byl menší cca 10let a pamatuji si, že jsem tyto situace sledoval dosti pozorně a děsil se toho co příjde jak budou lidé v mém okolí vymírat, jaké nás všechny postihne neštěstí. Samozřejmě se nic takového nenaplnilo. Tato lavinární neštěstí jsou potravou pro všechny farmaceutické koncerny, které „obrané“ očkovací látky produkují. Jejich zákazníky jsou jednotlivé státy… Lze s toho vyvodit několik závěrů. Šíření paniky, která již poněkolikáté nastala je trapné, protože opakovaný vtip přestává být vtipem. Na druhou stranu, kdyby se nic nedělo, je to nezdravé pro společnost, každý člověk ovlivněn touto negativní vlnou hodnotí svůj život, třídí žebříček hodnot, uvědomí si různé věci a nám nezbývá nic jiného, než doufat, že něco vymyslí, na něco převratného ve svém životě příjde, jednoduše najde chyby v životě.
Není třeba připomínat, že ekonomika a investice tečou do zdravotnictví v obou směrech v plném proudu. Lidé vytváří krizové plány, vláda sleduje dění, nakupuje vakcíny. To, že stát se o nás v tomto směru tak dobře stará mu nemůžeme v žádném případě zazlívat. Po bitvě je každý generál, proto jak může stát vědět, že katastrofa skutečně nepropukne, pak by pro lidi těžko hledali záchranu. Tím, že Český stát nakoupil vakcíny, můžeme usoudit, že stále máme za sebou někoho pro koho nejsme lhostejnými.

Puták 2006

Poznámky, které jsem si udělal na zadní stranu pohlednice V Hřensku:

Navštívili jsme v Hřensku koloniál „Lebensmitte“ ve kterém byla sedřená prodavačka s ještě sedřenějším manželem, který pracoval na lodičkách a uplně se tam sedřel a odnesli to záda. Paní by za lodičky neplatila 50Kč, ale hned 100Kč (já student 25Kč).
-paní má vše v pořádku (ironie)
-na zboží nemá natisklé datum spotřeby a Čechům dává slevy
-nedává pokladní potvrzení. Vánočku prodává za 40Kč
-ona totiž pracuje na nás Moraváky a vytváří ekonomiku, bez ní bychom byli v prdely a bez Němců prý téže. Chudák paní, musí žít v Hřensku s turistického ruchu, což mi „ Moráváci“ asi nikdy nepochopíme…mi se máme, nemáme zde skoro žádný turistický ruch a můžeme se (tedy podle paní)- musíme se flákat.
-paní má také pravou vánočku, kterou má nejlevnější v okruhu 30Km. Děčín, který je cca 20km měl vánočku (velkou) za 24Kč. N základě tohoto faktu, můžeme usoudit, že paní je značně izolovaná. Minulí rok se chudáci museli v „krámu“připravovat na vodu, na 4m vodu….a paní to musí mít tak drahé, protože nesmíme opomíjet ptáky, kteří každý den jí do krámu naletí a začnou ozobávat pečivo. Ještě lze dodat, že paní na zahradě teče „kojenecká voda“…

Krby a krbová kamna

Přečetl jsem si publikaci Krby od Václava Vlka, Jířího Maňáka, vydalo nakladatelství Grada. Do ohniska krbového vytápění se dostala zejména konstrukce krbů, jejich typy správné spalování. Na začátku se nám dostane informace, že krbová kamna mají poměrně vysokou účinnost, cca 60procent, naproti tomu klasické krby max. do 20, spíše 10 procent. Je to dáno jejich konstrukcí. Krbová kamna dosahují tak velkých úspor, díky uzavřenému ohništi ( mají dvířka a nezbytný přísun vzduchu je striktně regulován posuvnými průduchy). V jejich spalovací komoře dochází k dokonalejšímu spalování, díky akumulaci teploty, která dále komoru i palivo zahřívá a tak dochází k účinnějšímu spalování. Naproti tomu v otevřeném krbu dochází k rychlému přísunu vzduchu, rychlému hoření, ohřáté plyny bez většího účinku odcházejí kouřovodem ven. Otevřené krby také způsobují enormně velké proudění vzduchu, které pociťujeme jako průvan (díky své velké spotřebě vzduchu). Kamna by se měla kupovat z ohledem na vytápěný prostor, častou chybou je předimenzování výkonu, následkem je nedokonalé spalování, nižší výhřevnost, jelikož spalovací prostor se dostatečně neprohřeje a pak dochází ke kondenzaci dehtu v kouřovodu.
Vždy je nejlepší pokud, mají kamna svůj externí přísun vzduchu. Vzduch můžeme speciálním potrubím odebírat z jiné místnosti, či venkovních prostor. Je více než vhodné aby takto získaný vzduch byl předehřátý a topeniště tak nebylo ochlazováno. Většinou je roura vedena podlahou a ústí u kamen v místech, kde je realizován jejich přísun vzduchu. Předehřátí vzduchu může být prostřednictvím dvojitého pláště v kamnech. Kamna mohou také kromě základního sálaní většinou přes teploodolné sklo (vydrží 800°C), vyhřívat místnost díky proudění a ohřívání vzduchu v jejich speciálním systému. Obvykle se tak děje v jejich těle, kde je zabudováno ve vícevrstvém plášti něco na způsob oběhového teplovzdušného čerpadla (ventilátor), ten se stará o oběh vzduchu. Obyčejně je vzduch nasáván spodem a vydechován ve vrchní části, to však díky termickým vlastnostem ohřátého vzduchu může způsobovat nežádoucí pocit chladu (u podlahy je nižší teplota) a celkově teplota vzduchu se může v některých částech místnosti lišit až o 10 °C. Naproti tomu vstupující vzduch v horních částech topidla a vystupující u podlahy, docílí toho, že teplý vzduch se v prostoru lépe rozmístí a teplota je prakticky totožná ve všech částech.
Kachlová kamna představují dobrou alternativu, jejich učinnost může dosahovat vysokých hodnot. Náběh kamen je pomalí, zato tepelná setrvačnost je velmi dlouhá. Hodí se tedy do prostor, kde není požadováno okamžité vyhřátí mísnosti, ba naopak je žádaná stálá teplota.
Kouřovod by měl být co nejhladší,bez záhybu. Na vyvložkování se používá hladká ocel, aby se zabránilo usazování popílku. Nesprávným provozem se dá komín zničit, následkem může být zhoršený tah atd.. Každé topidlo by mělo mít svůj komín, je zakázáno používat jeden komín pro více vytápěcích jednotek.