17-18.7. 2010 Výlet na Praděd

16.7. 2010 jsem jel z mámou na výkend na chatu. Druhý den, v sobotu jsem se chtěl pořádně vyspat, a tak jsem vstával až ve 14h odpoledne. Máma se chtěla někam projít (do Kosařů-vzít to přes hřeben, Jelení studánku). Na Jelení studánce jsme byli něco před 18h. Byl jsem rád, že jsem na hřebeni, strašně se mně tam vždycky líbylo a proto jsem začal mámu "hecovat", ať to už dolů nescházíme a jdeme se raději projít na Praděd, na který jsem po hřebenu ještě nikdy nešel. Máma nato přistoupila takřka okamžitě, jen párkrát váhavě naznačovala, že to nemá cenu (blížil se tmavý mrak a hřmělo), myslím, že si také myslela, že ten Praděd vzdáme a dojdeme jen někde na konec hřebenu. Já byl naprosto jak u vytržení a nadšený, asi také proto, že mohlo být po mém a že se již na Praděd podívám. Celkem vpohodě jsme se v restauraci na Pradědu usadili ve 20h a to už začínal foukat výtr, začalo se mírně zatahovat, aler ještě to nabylo tak strašné proto jsme se rozhodli, že v restauraci chvíli posedíme. Z Pradědu jsme odcházeli v 20:40. Náhle se zatáhlo a přesně tak jak ve večerníčku o Krakonošovy tam na začátku lítají ty mraky, tak i tak se bílé mraky povalovali po kopci. Začalo také dosti hřmít a blískalo se. Nemám rád blesky a cítím k nim respekt, proto jsem si sám pro sebe řekl, že je to v p***** a spěchal jsem z mámou dolů, z vidinou, že se schováme někde u Alfrédky, nebo v zastávce autobusu, zbýval nam ještě cca 0,5km před Alfrédkou a začalo pršet. V pravo jsme uviděli chatu z menší stříškou u vchodu. Běželi jsme tam. Nejdříve jsme stáli na druhém schodu od vrchu, postupně jak se počasí horšilo jsme byli nuceni si stoupnout na první schod a přitlačit se ke dveřím, aby na nás boční déšť nepadal. Nesledovali jsme čas, ale mohli jsme tam stát cca 1,5h, jde to jen těžko odhadnout. Slyšeli jsem párkrát blesk a hrom, jako by udeřil někde blísko nás.Oblohu často prosvětlovali blesky a výboje a zář byla tak silná, že se mohlo vlivem osvětlení zdát, že je den. Blesky odezněli, blískalo se jen někde v dáli na obzorů a déšť se také uklidnil. Pršelo jen minimálně. Rozhodli jsme se, že výjdeme v nosi na hřeben. Šli jsme potmě, jen občas se ve tmě zablesklo a ozářilo to pěšinku, tak jsme na pár kroků viděli. Uprostřed kopce začal sílit výtr a začolo pršet, hřmít. Měl jsem strach. ptal jsem se mámi, jestli by nebylo lepší slést dolů a tam to někde přežít. Spíš jsem se ptal, abych měl ujištění, že chce máma nahoru, už by se mě moc scházet nechtělo....i když na druhou stranu, když jsem viděl ty výboje a to počasí, jaké nahřebenu bylo.... Šli jsme tedy, hned na začátku jsme viděli turysty jak tam stanují. Všude bylo mokro, kalužím jsme se už ani nevyhýbali, jak jsme byli mokř. Hromy, blesky a výboje jen lítali. Já řval na mámu, ať jde rychleji a přikrčená. Měl jsem větší strach než ona. Cesta k jelení studánce byla dlouhá a párkrát, když byl blesk přímo nad náma, jsme okamžitě lehli do trávy. Poprvé jsem máti donutil si lehnout a leželi jsme pod klečí asi 5min, pak jsme se odvážil zase jít, i když jsem stále pochybouval o tom jak moc je správné někam jít. Vyhlídky toho, že se budu někde klepat zimou v mokrém oblečení se mi také moc nezamlouvala, proto zvítězila chůze. Máma celou cestu nijak neprotestovala, nenadávala, je hold statečnější než já:). Došli jsme na Jelení studánku, protože tam někdo spal, máma zaklepala a slušně se zeptala, zda tam můžem chvíli počkat, ozvalo se, že samozřejmě ano. Tak jsme tam vlezli, měli tam pěkně teplo, alespon ze zacátku, svlékli jsme se do spodního prádla, vyždímali oblečení a protože šlo vidět, že je tam plno nocležníků, nebylo po bokách na lavečkách místo, proto jsme si sedli na kamenitou zem, asi po 1h sezení nám začala být ukrutná zima, odvážili jsme se tedy zavřít enormě vrzající dveře, ale zima nepolevila, šla hlavně od spodu, proto máti nahmatala mezi dvouma spacákama kousek místa (byli tam dřevěné lavičky), na který si sedla, já jsem si tam také nakonec sedl, i když jsem se tam musel trochu napresovat, po další hodině jsem cítil, jak se začínám dosti a rychle ochlazovat, řekl jsem si, že to není moc dobré, konečky prstů a kolena se začali ochlazovat. NAvrhl jsem mámě, že bychom mohli zkusit jít (poprvé když jsme chtěli jít, tak jsme to vzdali hned, jak jsme vylezli z chaty, zima nás zahnala zpět)...ale teď jsem si uvědomil, že čekání může být dost zhoubné. Mezitím přestalo venku bouřit, jen slabě kapalo, postupně přestalo uplně. Nejhorší natom bylo to se odhodlat a vyjít z chaty. Zjistil jsem, že když na sebe dám mokrou bundu a čepici, je to mnoem lepší, než jít bez toho (zřejmě dochází k akumulaci tepla v tkanině nasáklé vodou) a když člověk tuto vodu ohřeje, nedochází k tak razantnímu ochlazení i když na vás fouká výtr jak kdyby jste šli jen ve spodním prádle. Na Stracených kamenech se začalo dosti rozednívat a jak jsme šli dolů bylo tolik světla, že už jsme se nemuseli dívat na každý kámen jako za tmy, navíc spívali ptáci. Na chatu jsme dorazili v 5:30h následujícího dne. Při takovém výletu si člověk dosti toho uvědomí, získá zážitky, zkušenosti a je schopen si vážit i "běžných" věcí. A když to přežije, je rád, že může mít stále rád Míšu :).