Hrozba jménem závislost

Co mě zaujalo v časopise?

(referát)

V časopise „Mladý svět“ v dubnovém vydání vyšel zajímavý článek,vysvětlující Teorii relativity. Tuto teorii definoval ve 20. Století Einstein a jako jediný se odvážil tvrdit, že všechny události na světě jsou relativní.
Teorie vychází z Newtonových zákonů, které definují hmotnost a setrvačnost tělesa v prostoru. Einstein, Newtonovu teorii rozšířil o poznatek, že každé těleso se pohybuje, i když je zdánlivě v klidu. Pohybuje se vůči jinému tělesu, jiné planetě, jiné galaxii.
Základ tedy tvoří definice tělesa, které se nachází v prostoru. Einstein vyloučil přítomnost tzv. éteru, neboli prázdnoty, která podle něj nemůže existovat, protože náš Vesmír již z jedné takové prázdnoty vznikl, proto je zcela vyloučeno, aby taková prázdnota existovala ještě jedna. Einstein se také zabýval šířením světla, tvrdí, a je vědecky dokázané, že světlo se šíří vždy konstantní rychlostí, tedy ve vakuu rychlostí cca 300000km/s. Vůči jiným předmětům je tato rychlost konstantní. Tento poznatek je velmi zajímavý, totiž, stojíte-li např. v autobuse a pohybujete se směrem řidiči, vaše výsledná rychlost vzhledem k podlaze autobusu je rychlostí vaší chůze, ale vzhledem k silnici se vaše rychlost chůze a rychlost autobusu sčítají a vy se pohybujete vzhledem k silnici tímto rychlostním součtem. Pokud však budete svítit světlem směrem k řidiči, rychlost světla je stále konstantní, jak k podlaze autobusu, tak i k silnici a rychlosti se v žádném případě nesčítají.
K definici relativity je nutná přítomnost času. Čas je základní veličina. Jeho vznik je spojen s existencí hmoty, tedy při Velkém třesku vznikl i čas. Bez hmoty neexistuje čas. Rychlost běhu času přímo závisí na hmotnosti tělesa, a tedy i na jeho gravitaci. Čím je v prostoru větší gravitace, tím rychleji plyne čas.Vědecky je tato skutečnost dokázána pomocí balistických raket, které létali na zemským povrchem, tedy v menším přitažlivém gravitačním poli a tudíž bylo pozorováno zpožďování hodin vůči pozemským.
Existuje několik modelů vesmírů. S tím je spojený velký problém, nelze vytvořit fyzikální zákony, které by byli platné, pro jakoukoli soustavu ve vesmíru. Teorie relativity také vychází s toho, že není možná větší rychlost, než je rychlost světla. V praxi to tak ovšem není, na Zemi skutečně nelze tuto rychlost přesáhnout, ale ve vesmíru ano. Vesmír se stále rozpíná a naše planeta se neustále vzdaluje. Jednoduše letí vesmírem. Nastává problém, čím více se tělesa vzdalují ve vesmíru, tím více se jejích rychlost zvyšuje, nebo naopak snižuje, to záleží podle toho jaký model vesmíru zvolíme. Einstein tyto modely vesmíru zcela ignoroval a vytvořil teorii, která je platná v naší galaxii, v naší soustavě a kterou nelze použít v jiných soustavách. Posuny času v jednom okamžiku jsou také patrné např. při měření délky jedoucího autobusu. V určitém čase, pokud budeme chtít měřit rozjetý automobil, zjistíme, že při měření dochází k neodstranitelné chybě. Nemůžeme totiž v jednom okamžiku a ve stejném čase přesně délku automobilu změřit, protože při označení počátku a konce nám konec vzhledem k jeho rychlosti vždy ujede. Také čas pro každé těleso v prostoru plyne jinak, nelze mít shodný čas s někým, na koho se díváme. Každý má svůj čas, každému plyne vůči různým předmětům různě rychle.
S toho vyplývá, že čas, hmota, sled událostí jsou veličiny, které v žádném případě nejsou konstantní, jsou relativní a jejich chování vždy musíme vztáhnout vzhledem k času.

A přišlo jaro… (subjektivní popis)

Jaro je symbolem nového života. Je koncem toho starého a počátkem něčeho nového. Regenerace přírody je zcela nezbytná a díky stále se opakujícímu ročnímu období můžeme složité změny odehrávající se v přírodě pozorovat i my lidé. Příroda je složitý a přesto velmi pravdivý indikátor událostí, který nám dává možnost zjistit, co se děje venku, i když jsme za dvojitým sklem obrovského mrakodrapu. Jaro přichází se svojí železnou pravidelností, a snad právě proto ho máme tak rádi a nikdy nám nezevšední.
Zima odhodí svůj bílý šat, který se na zpevněném a tolik vrásčitém poli promění v pramínky rychle stékajících potůčků. Krajem proletí traktor, jako by někam spěchal, jako by nevěděl, že má celý rok před sebou. Svými mohutnými koly dotvoří to, na co již příroda neměla čas. Stékající neviditelné pramínky vody s polí se znenadání objeví na mechu, který trčí ze stráně a svezou se po něm až do rozbředlých kolejí. Bláto, voda, vlhko, to vše je potřeba pro vznik nového života, pro růst a vitalitu. Pole jsou pokryta nízkou udusanou hnědou trávou, mezi kterou se prodírají výhonky živelné jarní trávy. Bledule však byly rychlejší, a proto se také mohou kochat pučící přírodou dříve, než kdokoli jiný. Ovšem, mají na to právo, jejich prchavé životy již brzy budou u konce. Obnova se netýká jen přírody, také lidé často obnovují své vztahy, střídají partnery, poznávají nové přátelé, upevňují svoji pozici ve společnosti a vše, co zažijeme, se zdá nové. Bohužel, jen čas ukáže, jak strašně se mýlíme, jak jsme velmi ovlivnitelní přírodou, jak z nás jaro dělá optimisty… Jaro odezní a s ním se začne trhat většina již vytvořených pout, lásek a nikdy se neuskuteční naše slepé očekávání, které vypadalo tak slibně, tak opravdově, ale bohužel, tak jarně. Toto roční období významně neovlivňuje jen ráz přírodní krajiny, ale také ráz té městské. Města začnou „zdobit“ vysoké jeřábi, kolem pouličních lamp pobíhají s neurčitou frekvencí dělníci s plošinami a do syrové rozměklé hlíny se zaseknou první krumpáče a lopaty. I přes tyto městské aktivity nesmíme přestat cítit vůni blízkého lesa, slyšet zpěv ptáků…
Na stromech vidíme zpívající ptáky, v keřích poskakují malí kosi a příroda, která usilovně vládla celý rok, jako by již neměla co dát, je tak odhalená, zranitelná a tak otevřená jako nikdy předtím. Člověk, který má alespoň trochu soucitu, je schopen jí odpustit. Odpusťme tedy přírodě její zimu, rozcuchanost, úmorná sucha, kterými nás v létě zžíhá, bouřky, povodně, vítr… Odpusťme jí to, ona není zlá, jen dělá to, co musí, aby přežila, ostatně tak jako každý člověk.

Proč nechci být učitelem (fejeton)

Proč nechci být učitelem? Je to jednoduché, povykující malé děti, které ještě neví, co je v dalších ročnících čeká, a tak dělají tím větší nepořádek, čím jsou v našem „školním žebříčku“ níže. To není nic pro mě. Samozřejmě, zlobí i starší „děti“, o tom není pochyb, ale protože bych musel psát o mé generaci, raději od toho upustím.
Zodpovědný učitel to nemá jednoduché, ač se to „normálnímu“ člověku nemusí na první pohled zdát, má velkou zodpovědnost za výchovu svých „svěřenců“. Zato nezodpovědný učitel to má lehčí, nemá takovou zodpovědnost za výchovu, více si rozumí s žáky i rodiči, nikdo kromě jeho „šéfa“ na něj nevyvijí nátlak. Většinou takový učitel nemá problém se držet hesla: „Nenos si práci domů!“. Na první pohled by se mohlo zdát, že nezodpovědný učitel se má lépe, někdy tomu tak opravdu je. Ono totiž na jeho spokojenost má nemalý vliv jeho svědomí. Je-li učitel bez svědomí a ještě bez zodpovědnosti, lze ho s klidem označit za nejšťastnějšího člověka. Problém je v tom, že takový „ideální“ učitel je jen teoretický, který sídlí v hlavách nejednoho studenta.
Nikdo není ideální, proto také neexistuje model ideálního učitele. Můžeme se přít, zda je to škoda, či nikoli, ale nejdříve bychom měli začít sami u sebe a zeptat se sami sebe, zda jsme, nebo nejsme ideální? Myslím, že po odpovědi každého z nás bychom se přestali zabývat ideálním učitelem.
Stát se učitelem je velmi složité. Je požadováno ovládat široké spektrum lidských dovedností. Když je třeba, musíte zastat funkci školníka, vyhazovače, kvůli přezůvkám, přebíhání po nekonečných chodbách se bere jako samozřejmost. Vysokoškolské vzdělání vypadá z pohledu těchto a mnohých jiných aktivit, jako rutina, i když je to právě to, co umožňuje ve školství za jeden plat a v jednom čase vykonat tolik pracovních úkonů.
Na druhou stranu, je to práce pestrá, někdy až příliš, a není určena jen tak pro někoho! Schopnost zvládat často vypjaté situace a přitom si zachovat chladnou hlavu, by nebylo nic pro mě.
Sestavovat písemné testy, prodírat se stohy papírů, řešit problémy jiných, mít vždy takovou náladu, abych danou hodinu zvládl(a), to není jen tak. Navíc učitel má radost z toho, když žáka „donutí“ něco se naučit, to bych v mém případě byl smutným vyučujícím…. Další věc, urgující proti kariérní dráze učitele je to, že stát se nestará o své „ovečky“ stejně tak jako například o státní zaměstnance-politiky. Učitelé by bez nadsázky měli dostávat příplatek za práci v nebezpečném prostředí, protože budovy, spadající pod správu českého školství jsou v tak dezolátním stavu, že hrozí „neočekávané“ zřícení.
Učitelé to bezesporu nemají lehké, kompenzace v podobě delší dovolené se po větším zamyšlení zdá být opravdu jen kompenzací, za to, co po celý školní rok musí zvládnout a vytrpět. Proto tuto práci přenechám lidem vhodnějším, zodpovědnějším, možná i ideálnějším…