A přišlo jaro… (subjektivní popis)

Jaro je symbolem nového života. Je koncem toho starého a počátkem něčeho nového. Regenerace přírody je zcela nezbytná a díky stále se opakujícímu ročnímu období můžeme složité změny odehrávající se v přírodě pozorovat i my lidé. Příroda je složitý a přesto velmi pravdivý indikátor událostí, který nám dává možnost zjistit, co se děje venku, i když jsme za dvojitým sklem obrovského mrakodrapu. Jaro přichází se svojí železnou pravidelností, a snad právě proto ho máme tak rádi a nikdy nám nezevšední.
Zima odhodí svůj bílý šat, který se na zpevněném a tolik vrásčitém poli promění v pramínky rychle stékajících potůčků. Krajem proletí traktor, jako by někam spěchal, jako by nevěděl, že má celý rok před sebou. Svými mohutnými koly dotvoří to, na co již příroda neměla čas. Stékající neviditelné pramínky vody s polí se znenadání objeví na mechu, který trčí ze stráně a svezou se po něm až do rozbředlých kolejí. Bláto, voda, vlhko, to vše je potřeba pro vznik nového života, pro růst a vitalitu. Pole jsou pokryta nízkou udusanou hnědou trávou, mezi kterou se prodírají výhonky živelné jarní trávy. Bledule však byly rychlejší, a proto se také mohou kochat pučící přírodou dříve, než kdokoli jiný. Ovšem, mají na to právo, jejich prchavé životy již brzy budou u konce. Obnova se netýká jen přírody, také lidé často obnovují své vztahy, střídají partnery, poznávají nové přátelé, upevňují svoji pozici ve společnosti a vše, co zažijeme, se zdá nové. Bohužel, jen čas ukáže, jak strašně se mýlíme, jak jsme velmi ovlivnitelní přírodou, jak z nás jaro dělá optimisty… Jaro odezní a s ním se začne trhat většina již vytvořených pout, lásek a nikdy se neuskuteční naše slepé očekávání, které vypadalo tak slibně, tak opravdově, ale bohužel, tak jarně. Toto roční období významně neovlivňuje jen ráz přírodní krajiny, ale také ráz té městské. Města začnou „zdobit“ vysoké jeřábi, kolem pouličních lamp pobíhají s neurčitou frekvencí dělníci s plošinami a do syrové rozměklé hlíny se zaseknou první krumpáče a lopaty. I přes tyto městské aktivity nesmíme přestat cítit vůni blízkého lesa, slyšet zpěv ptáků…
Na stromech vidíme zpívající ptáky, v keřích poskakují malí kosi a příroda, která usilovně vládla celý rok, jako by již neměla co dát, je tak odhalená, zranitelná a tak otevřená jako nikdy předtím. Člověk, který má alespoň trochu soucitu, je schopen jí odpustit. Odpusťme tedy přírodě její zimu, rozcuchanost, úmorná sucha, kterými nás v létě zžíhá, bouřky, povodně, vítr… Odpusťme jí to, ona není zlá, jen dělá to, co musí, aby přežila, ostatně tak jako každý člověk.