Proč nechci být učitelem (fejeton)

Proč nechci být učitelem? Je to jednoduché, povykující malé děti, které ještě neví, co je v dalších ročnících čeká, a tak dělají tím větší nepořádek, čím jsou v našem „školním žebříčku“ níže. To není nic pro mě. Samozřejmě, zlobí i starší „děti“, o tom není pochyb, ale protože bych musel psát o mé generaci, raději od toho upustím.
Zodpovědný učitel to nemá jednoduché, ač se to „normálnímu“ člověku nemusí na první pohled zdát, má velkou zodpovědnost za výchovu svých „svěřenců“. Zato nezodpovědný učitel to má lehčí, nemá takovou zodpovědnost za výchovu, více si rozumí s žáky i rodiči, nikdo kromě jeho „šéfa“ na něj nevyvijí nátlak. Většinou takový učitel nemá problém se držet hesla: „Nenos si práci domů!“. Na první pohled by se mohlo zdát, že nezodpovědný učitel se má lépe, někdy tomu tak opravdu je. Ono totiž na jeho spokojenost má nemalý vliv jeho svědomí. Je-li učitel bez svědomí a ještě bez zodpovědnosti, lze ho s klidem označit za nejšťastnějšího člověka. Problém je v tom, že takový „ideální“ učitel je jen teoretický, který sídlí v hlavách nejednoho studenta.
Nikdo není ideální, proto také neexistuje model ideálního učitele. Můžeme se přít, zda je to škoda, či nikoli, ale nejdříve bychom měli začít sami u sebe a zeptat se sami sebe, zda jsme, nebo nejsme ideální? Myslím, že po odpovědi každého z nás bychom se přestali zabývat ideálním učitelem.
Stát se učitelem je velmi složité. Je požadováno ovládat široké spektrum lidských dovedností. Když je třeba, musíte zastat funkci školníka, vyhazovače, kvůli přezůvkám, přebíhání po nekonečných chodbách se bere jako samozřejmost. Vysokoškolské vzdělání vypadá z pohledu těchto a mnohých jiných aktivit, jako rutina, i když je to právě to, co umožňuje ve školství za jeden plat a v jednom čase vykonat tolik pracovních úkonů.
Na druhou stranu, je to práce pestrá, někdy až příliš, a není určena jen tak pro někoho! Schopnost zvládat často vypjaté situace a přitom si zachovat chladnou hlavu, by nebylo nic pro mě.
Sestavovat písemné testy, prodírat se stohy papírů, řešit problémy jiných, mít vždy takovou náladu, abych danou hodinu zvládl(a), to není jen tak. Navíc učitel má radost z toho, když žáka „donutí“ něco se naučit, to bych v mém případě byl smutným vyučujícím…. Další věc, urgující proti kariérní dráze učitele je to, že stát se nestará o své „ovečky“ stejně tak jako například o státní zaměstnance-politiky. Učitelé by bez nadsázky měli dostávat příplatek za práci v nebezpečném prostředí, protože budovy, spadající pod správu českého školství jsou v tak dezolátním stavu, že hrozí „neočekávané“ zřícení.
Učitelé to bezesporu nemají lehké, kompenzace v podobě delší dovolené se po větším zamyšlení zdá být opravdu jen kompenzací, za to, co po celý školní rok musí zvládnout a vytrpět. Proto tuto práci přenechám lidem vhodnějším, zodpovědnějším, možná i ideálnějším…