A přišlo jaro… (subjektivní popis)

Jaro je symbolem nového života. Je koncem toho starého a počátkem něčeho nového. Regenerace přírody je zcela nezbytná a díky stále se opakujícímu ročnímu období můžeme složité změny odehrávající se v přírodě pozorovat i my lidé. Příroda je složitý a přesto velmi pravdivý indikátor událostí, který nám dává možnost zjistit, co se děje venku, i když jsme za dvojitým sklem obrovského mrakodrapu. Jaro přichází se svojí železnou pravidelností, a snad právě proto ho máme tak rádi a nikdy nám nezevšední.
Zima odhodí svůj bílý šat, který se na zpevněném a tolik vrásčitém poli promění v pramínky rychle stékajících potůčků. Krajem proletí traktor, jako by někam spěchal, jako by nevěděl, že má celý rok před sebou. Svými mohutnými koly dotvoří to, na co již příroda neměla čas. Stékající neviditelné pramínky vody s polí se znenadání objeví na mechu, který trčí ze stráně a svezou se po něm až do rozbředlých kolejí. Bláto, voda, vlhko, to vše je potřeba pro vznik nového života, pro růst a vitalitu. Pole jsou pokryta nízkou udusanou hnědou trávou, mezi kterou se prodírají výhonky živelné jarní trávy. Bledule však byly rychlejší, a proto se také mohou kochat pučící přírodou dříve, než kdokoli jiný. Ovšem, mají na to právo, jejich prchavé životy již brzy budou u konce. Obnova se netýká jen přírody, také lidé často obnovují své vztahy, střídají partnery, poznávají nové přátelé, upevňují svoji pozici ve společnosti a vše, co zažijeme, se zdá nové. Bohužel, jen čas ukáže, jak strašně se mýlíme, jak jsme velmi ovlivnitelní přírodou, jak z nás jaro dělá optimisty… Jaro odezní a s ním se začne trhat většina již vytvořených pout, lásek a nikdy se neuskuteční naše slepé očekávání, které vypadalo tak slibně, tak opravdově, ale bohužel, tak jarně. Toto roční období významně neovlivňuje jen ráz přírodní krajiny, ale také ráz té městské. Města začnou „zdobit“ vysoké jeřábi, kolem pouličních lamp pobíhají s neurčitou frekvencí dělníci s plošinami a do syrové rozměklé hlíny se zaseknou první krumpáče a lopaty. I přes tyto městské aktivity nesmíme přestat cítit vůni blízkého lesa, slyšet zpěv ptáků…
Na stromech vidíme zpívající ptáky, v keřích poskakují malí kosi a příroda, která usilovně vládla celý rok, jako by již neměla co dát, je tak odhalená, zranitelná a tak otevřená jako nikdy předtím. Člověk, který má alespoň trochu soucitu, je schopen jí odpustit. Odpusťme tedy přírodě její zimu, rozcuchanost, úmorná sucha, kterými nás v létě zžíhá, bouřky, povodně, vítr… Odpusťme jí to, ona není zlá, jen dělá to, co musí, aby přežila, ostatně tak jako každý člověk.

Proč nechci být učitelem (fejeton)

Proč nechci být učitelem? Je to jednoduché, povykující malé děti, které ještě neví, co je v dalších ročnících čeká, a tak dělají tím větší nepořádek, čím jsou v našem „školním žebříčku“ níže. To není nic pro mě. Samozřejmě, zlobí i starší „děti“, o tom není pochyb, ale protože bych musel psát o mé generaci, raději od toho upustím.
Zodpovědný učitel to nemá jednoduché, ač se to „normálnímu“ člověku nemusí na první pohled zdát, má velkou zodpovědnost za výchovu svých „svěřenců“. Zato nezodpovědný učitel to má lehčí, nemá takovou zodpovědnost za výchovu, více si rozumí s žáky i rodiči, nikdo kromě jeho „šéfa“ na něj nevyvijí nátlak. Většinou takový učitel nemá problém se držet hesla: „Nenos si práci domů!“. Na první pohled by se mohlo zdát, že nezodpovědný učitel se má lépe, někdy tomu tak opravdu je. Ono totiž na jeho spokojenost má nemalý vliv jeho svědomí. Je-li učitel bez svědomí a ještě bez zodpovědnosti, lze ho s klidem označit za nejšťastnějšího člověka. Problém je v tom, že takový „ideální“ učitel je jen teoretický, který sídlí v hlavách nejednoho studenta.
Nikdo není ideální, proto také neexistuje model ideálního učitele. Můžeme se přít, zda je to škoda, či nikoli, ale nejdříve bychom měli začít sami u sebe a zeptat se sami sebe, zda jsme, nebo nejsme ideální? Myslím, že po odpovědi každého z nás bychom se přestali zabývat ideálním učitelem.
Stát se učitelem je velmi složité. Je požadováno ovládat široké spektrum lidských dovedností. Když je třeba, musíte zastat funkci školníka, vyhazovače, kvůli přezůvkám, přebíhání po nekonečných chodbách se bere jako samozřejmost. Vysokoškolské vzdělání vypadá z pohledu těchto a mnohých jiných aktivit, jako rutina, i když je to právě to, co umožňuje ve školství za jeden plat a v jednom čase vykonat tolik pracovních úkonů.
Na druhou stranu, je to práce pestrá, někdy až příliš, a není určena jen tak pro někoho! Schopnost zvládat často vypjaté situace a přitom si zachovat chladnou hlavu, by nebylo nic pro mě.
Sestavovat písemné testy, prodírat se stohy papírů, řešit problémy jiných, mít vždy takovou náladu, abych danou hodinu zvládl(a), to není jen tak. Navíc učitel má radost z toho, když žáka „donutí“ něco se naučit, to bych v mém případě byl smutným vyučujícím…. Další věc, urgující proti kariérní dráze učitele je to, že stát se nestará o své „ovečky“ stejně tak jako například o státní zaměstnance-politiky. Učitelé by bez nadsázky měli dostávat příplatek za práci v nebezpečném prostředí, protože budovy, spadající pod správu českého školství jsou v tak dezolátním stavu, že hrozí „neočekávané“ zřícení.
Učitelé to bezesporu nemají lehké, kompenzace v podobě delší dovolené se po větším zamyšlení zdá být opravdu jen kompenzací, za to, co po celý školní rok musí zvládnout a vytrpět. Proto tuto práci přenechám lidem vhodnějším, zodpovědnějším, možná i ideálnějším…