Něco co jsem napsal o Svatém týdnu, když jsem nemohl usnout a přemýšlel jsem...

Kurva,
to je to slovo, co mě napadá
svatý tyden se zdá svatým jen pro svaté.
Pln rozhořčení, ležím,
ležím už 5 hodin,
už ani nevím co mám dělat se svým tělem...

Slyším ptáky, ptáci pějí svůj Máchův verš,
plní očekávání, plní naděje a plní radosti nového dne.
Já ze strachu kontroluji hodiny, jsou 4:43 a děsím se dalších dní...
Mám strach z toho co příjde, ale zároven se i těším na nové,
vždy musí člověk něco oběvovat, pro něco žít.

Až nyní? Až ted? Slyším startující auto, jediné za celé usínací pokusy.
Né, že by my vadilo, ale vadí. Motor hřmotně jede asi minutu,
jako by byla zima, jako by potřeboval zahřát...Blbost! je léto,
tak mě napadá proč to dělá....

Nevím, zkouším usínat znovu, nejde to, jdu do kuchyně připravit
pozdně letní snídani, je to chléb ze sádlem, jak krásně voní prasetem!

Pomyslím si, prasátko celý život bylo veselé, běhalo po pastvinách,
rochnilo se v jarní kukuřici, ničeho se nebálo a smrt přišla z nenadání, ani o tom nevědělo.
Blbost, další blbost má idealizace je na pokraji zhroucení, chce se my přehodnotit mé názory,mé ideály,
ale vím,že nyní se do toho pouštět nebudu, je noc, ráno, předmaturitou, a já vím, že na to nemám nyní čas, snad jindy,snad po ní.(4:56)