Pocity z dnešního večera/procházky.
Dnes 4.10 2009 v 20:30 jsem se rozhodl na kolejích v Ostravě, že se musím jít někam projít, pociťoval jsem nadcházející mírnou degeneraci. Zkusím sem napsat co nejvíce pocitů, které jsem zažíval během cesty. Snad je zvládnu nějak rozumě seskupit.
Vyšel jsem před kolej, vydal jsem se směrem jakoby na Olomouc . Vytáhl jsem N-gage, nasadil Kossy a naladil rádio, k mému překvapení jsem uslyšel něco co mě velmi potěšilo a sice, to co jsem nikdy moc neslyšel, jednoduše proto, protože to ve svých „sbírkách“ nemám a jsem líný to shánět. Jednalo se o jakousi elektronickou, mixovanou hudbu rádia Hellax, sídlícího někde na Stodolní ulici. Pořad z názvem Replay, se stal po zbytek cca 75minut tím nejšťastnějším, co mě dokázalo potěšit.
Šel jsem rychlejší chůzí, hnaný pocitem volnosti, který se mísil z myšlenkami, proč jsem nevyšel již dříve. Cestu si užívám, vím, že nevím, kam směřuji a ni to vědět nechci, neplánovaná cesta je pro mě symbolem překvapení a nových zážitků. Zacházím do tmavých uliček, tam kde lampové světlo již nedosáhne. Projdu kolem garaží, přejdu hlavní silnici, zahlédnu nějakého týpka, schválně se mu vyhnu a záhy měním trasu. Jdu vedlejší ulicí, rádio zrovna mixuje „Black or white“ od Michaela Jacksona, zdá se mi to trochu nudné oproti tomu, co jsem předtím slyšel. V ulici je šero. Musím se přiznat, že v noci, v ulicích se celkem bojím, dnešek nebyl výjimkou. Vymyslel jsem si, že se budu snažit co nejméně otáčet za sebe. V takovýchto uličkách se běžně otáčím, sleduji dění, pociťuji mírné mražení v zádech, představuji si, jak bych se asi zachoval, pokud by mě někdo napadl. Necítím se nějak obzvlášť špatně, jen se snažím jaksi v představách dokreslit situaci, která v takových místech může nastat. Ano, uvědomuji si, že mé představy dosti posilují události, které vidím ve filmech, zprávy které slyším, ale na tom není jistě nic zvláštního. Jdu celkem dost mimo Porubu, v blízkosti je potok Porůbka, osamocená asfaltka vede k místnímu koupališti u kterého jsou zahrádky, za mnou jede auto, zastavuje u domu, jedná se o rozvoz pizzy. Jsem z procházky nadšený, vymyslel jsem, že takto budu chodit častěji. Chybí mi totiž pohyb a procházky rychlejší chůzí budou zárukou alespoň nějakého pohybu. Promiňte, ale dovolím si poznámku, připadá mi to, co píšu jako monolog p. Hrušínského ve filmu Spalovač mrtvol. K myšlence procházek přidávám další nápad, nechám se zavést někam tramvájí a pak se snažit dostat zpět na kolej, tímto budu trénovat orientaci a intuici, přitom však budu co nejvíce pozorovat, pozorovat zajímavé věci a hlavně architekturu, která mě v Ostravě zaujala. Myslím, že je hodně neotřelá a já ji takovou nikde neviděl. Škála různých variant domů je opravdu široká. Myslím, že je to způsobené charakterem města Ostravy a to tak, že měla v dřívějších dobách pozici města, na které se nahlíželo jako na místo průmyslu a nepožadovala se od něj nijaká „krása“…to je velké plus, sousedí tu běžně mezi s sebou domy z radikálně odlišnou architekturou a stylem, je zde hodně „krychlových“ domu, domů klasické konstrukce i dosti výstředné o kterých bych ještě někdy chtěl napsat. Ale zpátky k procházce, rozhodnu se projít tmavou uličkou mezi zahrádkami, popravdě, moc se my tam nechce, ale protože se snažím chodit spíše podle instinktu a chuti, přitom se nevracet stejnou cestou, zamířím do temné uličky, zrychlím krok, začínám se více bát, dojdu nakonec pěšinky a přede mnou je most, přejdu ho a ocitnu se v hodně tmavém lese, to se začnu bát ještě více než předtím a svižným krokem procházím lesem, dojdu k velkým vratům, kde cesta končí, nezbývá mi nic jiného než se vydat na zpáteční cestě, strach postupně opadá, protože se vracím místyi, kde jsem již šel a tedy vím co mě čeká. Toto je dosti důležitý poznatek, to co známe, toho se většinou nebojíme…
Příspěvky
